Soudní moc a osoba soudce v době pandemie – příspěvek předsedy Nejvyššího soudu Petra Angyalossyho přednesený na Bratislavském právnickém fóru 2021

Předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy vystoupil jako jeden z účastníků mezinárodní věděcké online konference Bratislavské právnické fórum ve čtvrtek 22. dubna s příspěvkem na téma Soudní moc a osoba soudce v době pandemie. Významná akce je organizována pod záštitou Alumni klubu Univerzity Komenského v Bratislavě, Právnické fakulty.

Je to již více než rok, co se naše společnost potýká s pandemií nemoci COVID-19. Tato nestandardní situace představovala zásadní zvrat v životě každého z nás. Věci, které nám posledních 30 let připadaly ve svobodném demokratickém státě jako samozřejmé, se téměř ze dne na den zásadním způsobem proměnily. Odpovídající reakce na bezprostřední a vážnou hrozbu pro život a zdraví lidí si vyžádala razantní zásah státní moci v podobě omezení řady našich základních práv a svobod. Nástrojem, který k tomu byl zvolen, bylo logicky právo.

Působením práva v této krizi se nicméně ukazuje i krize v samotném právu. Očekávání společnosti ohledně akceschopnosti vlády a koherentnosti politického rozhodování společně s předvídatelnou tvorbou práva a zajištěním právní jistoty nebylo zcela naplněno. Časté změny mimořádných opatření a nařízení vlády mnohdy vedly k nepřehlednosti platných právních pravidel. Veřejnost tak byla na jedné straně vystavena požadavku dodržovat mnohé povinnosti, ty jí však nebyly vždy dostatečně sděleny. Přijatá opatření se navíc často omezovala na výčty zákazů, jež však nebyly doplněny o důvody vysvětlujícími jejich nezbytnost a prospěšnost. Této situaci příliš nepomohly ani některá vyjádření politických špiček, jež mohly vzbudit legitimní pochybnosti o zákonnosti či dokonce ústavnosti zvoleného postupu.

Ačkoli lze vzhledem k neustále se měnící situaci jistě pro některé tyto nedostatky najít částečné pochopení, pravdou zůstává, že představují vážnou výzvu v oblasti důvěry veřejnosti ve státní instituce a právní řád. Pokud má být totiž právo skutečně efektivním nástrojem pro zvládání krizí, důvěra veřejnosti v něj a jeho dodržování je nezbytná. Samotná problematika zajištění odpovídající úrovně důvěry veřejnosti v právní řád a státní instituce je otázka velice komplexní a značně přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Rád bych se proto ve stručnosti vyjádřil pouze k jednomu z mnoha jejích aspektů. Konkrétně se zamyslím nad tím, co mohou justice a samotní soudci jakožto zástupci soudní moci dělat, aby podporovali důvěru veřejnosti v právní řád a stát, a to nejen v krizových dobách.

Je to totiž právě soudní moc, jež jakožto korektiv aktivit výkonné a legislativní moci získává zásadní význam v době tak turbulentní, jako je ta současná. Podmínkou sine qua non pro dosažení účelu justice je jistě institucionální zakotvení soudní moci garantující nezávislost a nestrannost soudního rozhodování. Aby však k naplňování účelu justice skutečně došlo, musí být tyto institucionální záruky doprovázeny též individuálními osobnostními kvalitami soudců. Jsou to totiž samotní soudci, kteří jako základní pilíř justice mají zajistit stabilitu a ochranu práv jednotlivců. Právě soudci by proto měli jít pomyslně příkladem, aby jejich vystupování a soudní rozhodování podporovalo a utvrzovalo důvěru veřejnosti v demokratický právní stát a právo. Tento fundamentální požadavek jistě platí stále, bez ohledu na to, zda se nacházíme v krizové situaci či nikoli. Nicméně zejména dobách krize, kdy dochází k omezení řady základních práv a svobod, nabývá uvedený požadavek na zvláštním významu.

Justice by proto měla v prvé řadě dbát na to, aby se soudci stávali lidé, kteří jsou nejen velice práva znalí a zkušení, ale zároveň mají určité osobnostní a charakterové kvality. V této souvislosti bych si dovolil citovat Lorda Chancellora Johna Singeltona Copley Lyndhursta, předsedu Nejvyššího soudu v Anglii v první polovině 19. století, který dobrého soudce definoval tak, že má být čestný, musí mít patřičnou dávku píle, musí mít odvahu, musí mít dobré způsoby – být gentleman; a má-li k tomu ještě nějaké znalosti práva, nebude to na škodu. Ačkoli neexistuje jeden přesný ideál soudce, lze se jistě shodnout, že soudce by měl mít vysoký morální charakter, integritu a hluboký smysl pro spravedlnost, být dostatečně uvážlivý, otevřený, objektivní, pracovitý, odpovědný, čestný a zdvořilý. Jako vhodný požadavek se navíc jeví schopnost kritického uvažování a myšlení v souvislostech, jakož i identifikace soudce se základními hodnotami demokratického právního státu. To však v žádném případě neznamená, že by měli být všichni soudci stejní. Naopak, různé schopnosti, upřednostněné hodnoty a odlišné názory jsou v rámci soudního rozhodování velice přínosné. Soudce však musí být zároveň ochoten naslouchat argumentům různých stran, zapojovat se do soudního dialogu a spolupracovat s ostatními soudy a členy senátu při nalézání těch nejlepších řešení.

Nejzásadnější z uvedených osobnostních a charakterových vlastností soudců je bezesporu vysoká morální integrita soudců. Je to totiž právě chování a vystupování soudců, jež do značné míry ovlivňuje, jak je soudcovský stav veřejností vnímán. Požadavek na vysoký morální charakter soudců je proto zakotven v čl. 21 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a detailně rozpracován v řadě principů či etických pravidel chování soudců, a to ať už přijatých na úrovni mezinárodní či národní.

Rovněž Česká republika má od minulého roku svůj vlastní etický kodex soudců. Ten vychází z mezinárodně uznávaných principů přijatých v roce 2001 v Bangalore a shrnuje základní etické požadavky na soudce, zejména pokud jde o potřebu vykonávat funkci nezávisle, nestranně, nezaujatě, bez předsudků a s patřičnou mírou zdrženlivosti. Důvodem je, že se samotným výkonem veřejné funkce soudce jsou spojena značná omezení. Společně se státní mocí byla do rukou soudců totiž vložena i značná dávka odpovědnosti. Omezení vyplývající z této odpovědnosti proto na soudce nedopadají pouze v soudní síni, nýbrž neustále, po celou dobu výkonu jejich funkcí. Některá z nich, např. mlčenlivost, poté dokonce trvají i po jejím skončení. Lze shrnout, že v obecné rovině je po soudcích vyžadováno, aby při plnění svých povinností i mimo ně jednali vždy způsobem, jenž nesnižuje vážnost soudcovského stavu a naopak, který podporuje důvěru veřejnosti v nezávislost a nestrannost jich i celé justice. To poté v konkrétní rovině obnáší např. potřebu zdrženlivosti při vyjadřování politických názorů či šíření informací v médiích či na internetu, seriózní, vstřícné a slušné jednání s jinými, dodržování právního řádu, jakož i nutnost nestále se vzdělávat a prohlubovat svoje schopnosti.

Soudci by rovněž měli být transparentní, pokud jde o jejich majetek a jeho správu. Zachování důvěry veřejnosti v jejich nezávislé a nestranné rozhodování totiž vyžaduje, aby veřejnost nenabývala dojmu, že soudci mají „co skrývat“. V tomto směru lze poukázat např. na čerstvé rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 13 Kss 3/2020. V něm se kárný soud věnoval tomu, jakým způsobem je třeba splnit zákonnou povinnost soudců podávat každoročně čestné prohlášení o svém majetku a závazcích. Jeden ze soudců totiž tuto povinnost splnil velmi ledabyle, když pouze formálně odkázal na veřejně přístupné seznamy a soudní řízení, aniž by uvedl konkrétní údaje, které jsou ze zákona požadovány. Kárný senát shledal, že takové ledabylé splnění zákonné povinnosti soudce je kárným proviněním. Může totiž u veřejnosti vyvolávat pochybnosti právě o tom, že má daný soudce co skrývat, a tím ohrozit jejich důvěru v nezávislost soudce a justice jako takové.

Příliš velkou důvěru veřejnosti v justici a právní řád nevyvolává ani příliš formalistický přístup při výkladu a aplikaci práva. Při rozhodování věcí by měl být soudce spíše uvážlivý a nazírat na věc komplexně, zejména se zohledněním účelu dané právní normy. Právě v krizových situacích je poté tento požadavek nanejvýš důležitý. Důsledkem formalistického přístupu totiž může být ještě závažnější zásah do už tak omezených základních práv a svobod.

Uvedené lze demonstrovat na Nejvyšším soudem nedávno řešeném případě bagatelních krádeží v době pandemie a v souvislosti s ní i vyhlášeného nouzového stavu. Trestní zákoník stanovuje, že pokud se osoba opětovně dopustí trestného činu krádeže „za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“, dopustí se kvalifikované a přísněji trestné skutkové podstaty krádeže podle v § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Faktickým důsledkem je, že i zcela bagatelní krádeže v hodnotě pár korun, pokud se jich v takové situaci dopustí osoba již dříve za krádež odsouzená, mohou představovat závažnější zločin, za který má soud uložit trest odnětí svobody se sazbou ve výměře od 2 do 8 let.

Ukládat takto přísný trest, aniž by mezi mimořádnou událostí ohrožující život a zdraví lidí a spáchanou krádeží byla jiná než toliko časová souvislost, by však nebylo spravedlivé. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu proto v březnu ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, rozhodl, že pro naplnění uvedené kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže je vyžadována rovněž věcná souvislost činu s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Tak tomu je zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná událost pachateli spáchání trestného činu či se jinak významněji projevila v jeho prospěch. Pouze v takovém případě se jedná skutečně o společensky závažnější jednání, které odůvodňuje uložit přísnější trest podle uvedeného ustanovení trestního zákoníku.

Jak je na uvedeném případě zřejmé, jsou to právě soudci, jejichž role jakožto strážců práv a svobod osob je zejména v krizových dobách zcela zásadní. Právě osobnostní kvality a morální integrita soudců jsou přitom nezbytnou zárukou, aby lidé v takto turbulentní době neztratily důvěru v justici a právo jako takové. Aby mohla být krizová situace s pomocí nástrojů, které právní řád poskytuje, efektivně překonána, je totiž určitá úroveň důvěry v něj zcela klíčová.

Tím se dostávám k poslední dvojici vlastností, o nichž bych se rád stručně zmínil. Jedná se o odolnost soudců vůči stresu a schopnost oprostit se od své subjektivní situace. Současná krize pro řadu soudců totiž představuje zvýšené zatížení. Omezenost konání soudních jednání při neustálém novém nápadu může být zejména pro soudce na nižších soudních instancích značně stresující. V tomto kontextu jsou poté soudci mnohdy vystaveni řešit bezprecedentní a právně dosti náročné situace plošných zásahů do práv osob, přičemž tato omezení se samozřejmě dotýkají i jich samotných. Obě zmíněné vlastnosti jsou proto velice důležité. Ačkoli může mít soudce na vhodnost a potřebnost určitých omezení vnitřně jiný názor, musí se oprostit od vlastního subjektivního vnímání a posoudit věc objektivně. Aby to přitom mohl dostatečně uvážlivě udělat, musí být schopen odolávat stresu, který může být s plněním jeho pracovních povinností i v osobním životě spojen.

Na závěr mi dovolte dodat, že věřím, že naši soudci jsou potřebnými vlastnostmi a žádoucími osobnostními a charakterovými kvalitami vybaveni. Při své každodenní činnosti by nicméně měli neustále pamatovat na svoji odpovědnost vůči společnosti a etické požadavky, jež jsou s jejich funkcí neodmyslitelně spojeny. Jen tak může jít justice pomyslně příkladem a v době plné výzev tím napomoci k tomu, aby byla důvěra veřejnosti v justici a právní řád v co nejvyšší míře zachována.

Děkuji za pozornost.


JUDr. Petr Angyalossy, předseda Nejvyššího soudu