Insolvence; incidenční spory; vyloučení věci; majetková podstata; náhradní peněžité plnění, § 159 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., § 225 zákona č. 182/2006 Sb., § 135b zákona č. 40/1964 Sb., § 1074 zákona č. 89/2012 Sb., § 1075 zákona č. 89/2012 Sb.

7. 4. 2021

Vylučovací žalobou podle § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona se lze úspěšně domoci i vyloučení náhradního peněžitého plnění dosaženého zpracováním věci sepsané do majetkové podstaty dlužníka.

Jestliže movitá věc, která je předmětem vylučovací žaloby, zanikne zpracováním, lze pokračovat v excindačním řízení, vyplývá-li ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) vlastnické právo k věci vzniklé zpracováním; předmětem řízení je bez dalšího (bez nutnosti měnit žalobu) nová věc. V těch případech, kdy žalobci (vylučovateli) vzniklo (u věci nezpracované v dobré víře) časově omezené právo „volby výhodnějšího řešení“ (§ 1075 odst. 1 a 2 o. z.), lze v excindačním řízení pokračovat poté, co se na základě provedené volby nebo v důsledku jejího nevyužití vyjasnilo, že žalobci (vylučovateli) vzniklo vlastnické právo k věci vzniklé zpracováním; předmětem řízení se takto rovněž stává (bez nutnosti měnit žalobu) nová věc. Vyplývá-li ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) pouze právo požadovat za zpracovanou věc peněžité plnění, jehož hodnota je „ukryta“ ve věci vzniklé zpracováním, je ve smyslu ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona „výtěžkem“ tohoto „jiného nakládání“ s věcí (jejího zpracování do nové věci) „podíl“ žalobce (vylučovatele) na věci vzniklé zpracováním v míře odpovídající „hodnotě zpracované věci“. V souladu s ustanovením § 225 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona se v takovém případě stává předmětem řízení bez dalšího (bez nutnosti měnit žalobu) tento podíl na nové věci.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2268/2018, ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2268.2018.1)

Anotace:
Soud prvního stupně svým rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka žalobce) domáhal zaplacení částky ve výši 77.110,18 EUR s příslušenstvím. Žalobce se již přitom v minulosti žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhal vůči žalovanému vyloučení věci, 497,485 tun lepenky, z majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že věc není majetkem dlužníka, nýbrž žalobce. V reakci na podanou žalobu sdělil žalovaný insolvenční správce podáním insolvenčnímu soudu, že s ohledem na bezprostředně hrozící újmu uskladněné lepence přistoupil k jejímu zpracování, a to se souhlasem věřitelského výboru a po jejím předchozím oceněním znalcem. Za tohoto stavu žalobce vzal žalobu zpět, načež insolvenční soud řízení zastavil usnesením.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že předpokladem úspěchu žalobce v daném řízení mělo být „prokázání“ vlastnického práva k lepence. Naopak v okamžiku, kdy po zastavení řízení o vylučovací žalobě nastala nevyvratitelná právní domněnka, že lepenka byla zahrnuta do soupisu majetkové podstaty dlužníka oprávněně, již žalobce neměl možnost v jiném řízení prokázat své vlastnické právo. Podle odvolacího soudu mohlo být předmětem vylučovací žaloby i peněžité plnění, jde-li o náhradní peněžité plnění získané insolvenčním správcem za majetek zpeněžený z majetkové podstaty, který by jinak sám byl (mohl být) předmětem vylučovací žaloby. Žalobce tak dle názoru odvolacího soudu měl pokračovat v řízení o vylučovací žalobě a učinit nutný procesní krok návrhem na změnu žaloby, kterým se domáhal vyloučení peněžitého plnění získaného správcem za spornou věc. Tomu nijak nebránilo, že lepenka po zpracování jako věc přestala existovat, neboť i nový výrobek či peněžní prostředky získané jeho prodejem byly součástí majetkové podstaty. V této souvislosti odvolací soud doplnil, že § 225 odst. 6 insolvenčního zákona „dopadá na vydání každého výtěžku (prospěchu), který majetková podstata získala naložením s věcí, která do soupisu být pojata neměla“. Ustanovení § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona přitom mezi incidenční spory zařazuje nejen spory o vydání výtěžku zpeněžení podle ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona, nýbrž i spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty.

Proti rozsudku odvolacího soudu následně žalobce podal dovolání, neboť měl za to, že Nejvyšším soudem nebyly dosud zodpovězeny tyto právní otázky:
a) Dopadá ustanovení § 225 odst. 6 insolvenčního zákona na vydání každého výtěžku (či jakéhokoli jiného prospěchu), který majetková podstata získala nejen zpeněžením, ale i jakýmkoli jiným naložením s věcí, která neměla být pojata do soupisu?
b) Zahrnuje ustanovení § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona mezi incidenční spory jen spory o vydání výtěžku zpeněžení podle ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona nebo i spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty? Lze za takovou „jinou majetkovou hodnotu“ považovat „výtěžek zpracování“ věci?
c) Platí ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního zákona o vzniku nevyvratitelné právní domněnky o řádném soupisu bezvýjimečně?

V podaném dovolání pak žalobce požadoval, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud shledal podané dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro posouzení předložených otázek týkajících se výkladu ustanovení § 225 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 159 odst.  písm. b) insolvenčního zákona, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových souvislostech beze zbytku nezodpovězených.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 10. 2. 2021, publikováno ve sbírce pod č. 28/2021)