Insolvence; pohledávka; úpadek; incidenční spory; odpůrčí žaloba; ochrana věřitelů; zmenšení majetku, § 111 zákona č. 182/2006 Sb., § 165 zákona č. 182/2006 Sb., § 173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., § 229 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., § 235 zákona č. 182/2006 Sb., § 237 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., § 239 zákona č. 182/2006 Sb.

7. 4. 2021

Pohledávku, která vznikla před rozhodnutím o úpadku a kterou je věřitel povinen přihlásit do insolvenčního řízení (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty dlužníka) nejpozději do uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené v rozhodnutí o úpadku, není dlužník (jako osoba s dispozičním oprávněním ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona) oprávněn uspokojit před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, jestliže již nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. To platí bez zřetele k tomu, že šlo o pohledávku, která vznikla (až) po zahájení insolvenčního řízení a která v době do (účinnosti) rozhodnutí o úpadku dlužníka mohla být uspokojena proto, že šlo o právní jednání nutné ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti nebo ke splnění procesních sankcí (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona).

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.113.2018.1)

Anotace:
Insolvenční soud svým rozsudkem určil, že právní úkon, kterým dlužník převedl ze svého účtu na účet žalovaného částku ve výši 920 000 Kč, je vůči věřitelům neúčinný a současně uložil žalovanému povinnost vydat uvedenou částku do majetkové podstaty dlužníka. V odůvodnění rozsudku insolvenční soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je převod peněžních prostředků z účtu dlužníka na účet třetí osoby právním úkonem za podmínky, že je v něm obsažen projev vůle dlužníka plnit dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli a tím způsobit zánik povinnosti plnit dluh. Způsobem, jakým konal dlužník, došlo dle insolvenčního soudu ke zmenšení majetku dlužníka způsobem, který ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona zapovídá. Předmětný úkon dlužníka přitom současně nebylo možné podřadit pod některou z výjimek dle ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu potvrdil, přičemž vycházel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, aniž by je v jakémkoliv ohledu zpochybnil. Přiklonil se tak mimo jiné i k závěru insolvenčního soudu ohledně sporného právního úkonu dlužníka, k čemuž pro stručnost odkázal na podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku.

Nejvyššímu soudu byly dovolatelem k řešení předestřeny otázky, zda je možné pokládat předmětnou platbu (ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona) za „činnost související s běžným provozem závodu“ a v jakých případech jde podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení majetku, a zejména, kdy jde o „nikoli zanedbatelné zmenšení majetku“.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 10. 2. 2021, publikováno ve sbírce pod č. 27/2021)