Insolvenční řízení; uplatňování pohledávky; přihláška pohledávky; nezajištěná pohledávka; odporovatelnost; neúčinný právní úkon; žaloba vylučovací (excindační); vykonatelnost rozhodnutí, § 42a zák. č. 40/1964 Sb., § 2 písm. g) zák. č. 182/2006 Sb.ve znění od 1. 1. 2014 do 3. 1. 2019, § 5 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., § 109 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., § 109 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 109 odst. 4 zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 140a zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 140b zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 140c zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 141a zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 165 zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 173 zák. č. 182/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, § 175 zák. č. 182/2006 Sb., § 225 odst. 6 zák. č. 182/2006 Sb., § 243 zák. č. 182/2006 Sb., § 41 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb.

26. 11. 2020

Jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek osoby, v jejíž prospěch učinil dlužník neúčinný právní úkon dle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch, může věřitel, který byl úspěšný s odpůrčí žalobou, své nároky vůči takové osobě (insolvenčnímu dlužníku) uplatnit v insolvenčním řízení pouze přihláškou pohledávky. Jde o nezajištěnou pohledávku, jejíž výše odpovídá peněžité náhradě za majetek ušlý z majetku (obligačního) dlužníka.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sen. zn. 29 ICdo 171/2017, ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.171.2017.1)

Anotace:
Insolvenční soud rozsudkem určil, že pohledávka původního žalobce přihlášená v insolvenčním řízení žalované dlužnice je po právu pohledávkou vykonatelnou podle prvního rozsudku (viz níže) ve spojení s druhým rozsudkem (viz níže).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že banka jako věřitel uzavřela úvěrovou smlouvu se společností H, za jejíž závazek ze smlouvy plynoucí se zaručily čtyři osoby. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 1998, č. j. 44 Cm 58/97 (dále jen „první rozsudek“), byla mimo jiné společnosti H a rodičům žalované coby ručitelům uložena povinnost zaplatit bance dlužnou částku úvěru.

Darovací smlouvou rodiče žalované darovali žalované spoluvlastnický podíl na jistých nemovitých věcech.

Smlouvou o postoupení pohledávky postoupila banka pohledávku za společností H z úvěrové smlouvy na společnost C.

Rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 5 C 1157/2004-101, Okresní soud ve Svitavách (dále jen „druhý rozsudek“), určil, že darovací smlouva rodičů žalované je vůči společnosti C právně neúčinná.

Usnesením ze dne 7. září 2006, č. j. 10 Nc 3318/2006-27, Okresní soud ve Svitavách nařídil podle vykonatelného prvního rozsudku ve spojení s druhým rozsudkem k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti C exekuci na majetek žalované.

Smlouvou o postoupení pohledávky postoupila společnost C pohledávku za společností H z úvěrové smlouvy původnímu žalobci.

Insolvenční soud zjistil úpadek žalované, povolil jí oddlužení a dotčené (žalované darované) nemovitosti sepsal do majetkové podstaty. Původní žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice vykonatelnou nezajištěnou pohledávku plynoucí z úvěrové smlouvy. Při přezkumném jednání popřeli pohledávku původního žalobce co do pravosti insolvenční správce a žalovaná, která především uvedla, že vůči původnímu žalobci nemá žádný závazek, který by byla povinna splnit, není vůči němu obligačním dlužníkem. Dále žalovaná uvedla, že je povinna strpět uspokojení pohledávky původního žalobce z majetku získaného odporovatelným právním úkonem, to však za situace, že by uplatnil právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, což neučinil. Postavení původního žalobce považovala žalovaná za analogické postavení zajištěného věřitele, který má právo na uspokojení ze zajištění podle § 166 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nikoliv právo na uspokojení pohledávky coby nezajištěné. Insolvenční správce ve svém popření uvedl, že žalobce není aktivně legitimován, respektive žalovaná není pasivně legitimována, neboť jde o pohledávku za společností H.

Insolvenční soud schválil oddlužení žalované plněním splátkového kalendáře a uvedl, že základem posouzení věci bylo vyřešení otázky, zda původní žalobce přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení po právu. Soud dospěl k závěru, že původní žalobce za žalovanou pohledávku měl, neboť by bylo v rozporu se „zásadou rozumného přístupu k věci“, kdyby takový nárok byl odmítnut jen proto, že pohledávka nebyla zajištěna nebo nebyla přímo za žalovanou, tedy za dlužnicí v insolvenčním řízení.

Odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v prvním stupni (mimo jiné) tak, že zamítl žalobu o určení pravosti sporné pohledávky a dále zohlednil tu skutečnost, že insolvenční soud v prvním stupni namísto s původním žalobcem v řízení pokračoval se společností C. Odvolací soud měl za to, že žalobce není nezajištěným věřitelem, jehož pohledávka by se uspokojovala plněním splátkového kalendáře (žalovaná není obligačním dlužníkem žalobce) a není ani zajištěným věřitelem podle § 2 písm. g) insolvenčního zákona (jenž obsahuje taxativní výčet způsobů zajištění). S přihlédnutím k ustanovení § 5 písm. c) insolvenčního zákona je namístě aplikovat přiměřeně i ustanovení § 243 insolvenčního zákona, tj. vycházet z povinnosti insolvenčního správce zpeněžit nemovitosti a výtěžek až do výše pohledávky žalobce vůči rodičům žalované z úvěrové smlouvy vydat žalobci proto, že nárok žalobce je přednostním ve vztahu k nárokům přihlášených věřitelů. Nedojde-li k uzavření dohody o vydání výtěžku zpeněžení mezi žalobcem a insolvenčním správcem, má žalobce možnost podat vylučovací žalobu podle § 225 insolvenčního zákona, v níž se může domáhat vyloučení výtěžku zpeněžení nemovitostí do výše své vykonatelné pohledávky, kterou má vůči rodičům žalované. Přihlásit do insolvenčního řízení jako pohledávku nárok na vydání plnění z neúčinného úkonu nelze, žalobce tak „není aktivně legitimován“, a proto musí být žaloba o určení pravosti pohledávky zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, který tak v poměrech projednávané věci hledal odpověď na otázku, zda, a případně jakým způsobem, je věřitel (žalobce) oprávněn uplatnit svá práva podle § 42a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v insolvenčním řízení vedeném na majetek osoby, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch, bylo-li věřitelově odpůrčí žalobě proti této osobě (žalované) - insolvenčnímu dlužníku - pravomocně vyhověno před zahájením insolvenčního řízení.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. 9. 2020, publikováno ve sbírce pod č. 86/2020).