Konkurs; daň z přidané hodnoty; pohledávka státu; insolvenční řízení; zpeněžování; výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, § 167 zákona č. 182/2006 Sb., § 168 zákona č. 182/2006 Sb., § 229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., § 298 zákona č. 182/2006 Sb., § 305 zákona č. 182/2006 Sb., § 2 zákona č. 235/2004 Sb., § 4 zákona č. 235/2004 Sb., § 108 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., § 159a zákona č. 99/1963 Sb., § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., § 331 zákona č. 99/1963 Sb., § 337a zákona č. 99/1963 Sb.

23. 12. 2020

I. U dlužníka, který je plátcem daně z přidané hodnoty, je při zpeněžení předmětu zajištění, který tvoří „obchodní majetek“ dlužníka, obsažena v „prodejní ceně“ i daň z přidané hodnoty. Nejde o částku určenou k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele jako součást tzv. čistého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty není ani nákladem spojeným se zpeněžením předmětu zajištění a nepodléhá proto zákonnému limitu dle § 298 odst. 4 insolvenčního zákona. II. Dokud není částka odpovídající v dosaženém výtěžku zpeněžení dani z přidané hodnoty odvedena (postupem dle § 108 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty), jde v neuhrazeném rozsahu o daňovou pohledávku státu za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona. Vyjde-li v insolvenčním řízení, v němž je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, následně najevo, že dosažený výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nestačí k uspokojení všech pohledávek uvedených v § 305 odst. 1 insolvenčního zákona, není vyloučeno postupovat ohledně částky odpovídající dani z přidané hodnoty způsobem uvedeným v § 305 odst. 2 věty první insolvenčního zákona. Na tom, že ve smyslu ustanovení § 305 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona nejde o výtěžek zpeněžení předmětu zajištění určený k uspokojení zajištěného věřitele, se ani při takovém postupu ničeho nemění.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSCR 43/2018, ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.43.2018.1)

Anotace:
Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Zajištěný věřitel přihlásil do insolvenčního řízení svou pohledávku, z čehož dílčí nárok byl zajištěn nemovitostmi. Pohledávka zajištěného věřitele byla zjištěna při přezkumném jednání. Nemovitosti byly zpeněženy, přičemž určitá část jejich ceny představovala daň z přidané hodnoty. Insolvenční soud souhlasil (mimo jiné) s tím, aby insolvenční správce dlužníka vydal zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení dotčených nemovitostí. Daný návrh insolvenčního správce dlužníka na udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a s vyplacením jeho odměny určené z výtěžku zpeněžení, o němž insolvenční soud pravomocně rozhodl, neobsahoval coby součást výtěžku zpeněžení částku představující daň z přidané hodnoty. Následně podal insolvenční správce návrh, aby insolvenční soud udělil souhlas s dodatečným vydáním té části výtěžku, která přestavovala daň z přidané hodnoty zajištěnému věřiteli a s vyplacením odměny určené z této části výtěžku zpeněžení. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 167 odst. 1, § 298 odst. 1, 2 a 4 a z ustanovení § 305 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů – dospěl k závěru, že výtěžek zpeněžení (zajištění) je tvořen celkovou kupní cenou, nikoliv toliko její částí „poníženou o příslušnou daň z přidané hodnoty“, neboť část kupní ceny připadající na daň z přidané hodnoty není svou povahou jiná, než ta část, jež tvoří základ pro výpočet daně z přidané hodnoty. Uhrazená daň z přidané hodnoty tedy jako součást výtěžku zpeněžení zajištění měla být vydána zajištěnému věřiteli.

K odvolání insolvenčního správce dlužníka odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši odpovídající dani z přidané hodnoty zajištěnému věřiteli neudělil, neboť dospěl k závěru, že zajištěný věřitel byl seznámen s tím, že nemovitosti byly zpeněženy za jistou částku, a že zároveň s tím uhradil kupující i částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Na základě zveřejněného návrhu na vydání výtěžku zpeněžení si tedy zajištěný věřitel byl vědom toho, že částka určená k uspokojení jeho zajištěné pohledávky (po odečtení odměny insolvenčního správce a nákladů na správu nemovitostí a jejich zpeněžení) činí částku bez připočtené daně; proti tomuto návrhu nepodal námitky. Odvolací soud tak má za to, že poté, co dotčené usnesení insolvenčního soudu nabylo právní moci, není možné zpětně měnit výši výtěžku zpeněžení
a zajištěný věřitel nemohl znovu podat návrh na jeho vydání, když právní mocí se usnesení stalo (ve smyslu ustanovení § 159a a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pro účastníky řízení (a tedy i pro zajištěného věřitele) závazným. Pro úplnost odvolací soud dodal, že zajištěnému věřiteli nelze vydat výtěžek zpeněžení (zajištění) včetně daně z přidané hodnoty. Insolvenční správce dlužníka se stal v souladu s ustanovením § 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě dlužníka. Prodej movitých a nemovitých věcí ve vlastnictví dlužníka v průběhu insolvenčního řízení podléhá dani z přidané hodnoty, jde-li ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, o součást obchodního majetku dlužníka, který je plátcem daně z přidané hodnoty. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty, která byla uhrazena spolu s kupní cenou zpeněžených nemovitostí, je proto majetkem dlužníka a povinnost odvést ji na daňový účet dlužníka u místně příslušného správce daně má po prohlášení konkursu insolvenční správce jako osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě.


Proti usnesení odvolacího soudu podal zajištěný věřitel dovolání.

Nejvyšší soud se tak v jemu dovolatelem (zajištěným věřitelem) předloženém dovolání především zabýval právním posouzením otázky týkající se povahy daně z přidané hodnoty pro účely vypořádání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění v poměrech insolvenčního řízení.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2020, publikováno ve sbírce pod č. 101/2020).