Odklad právní moci; odklad vykonatelnosti; odporovatelnost; odpůrčí žaloba; výkon rozhodnutí; exekuce; újma; závažná újma, § 243 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., § 243 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., § 235 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., § 239 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb.

26. 11. 2020

Podle ustanovení § 243 písm. b/ o. s. ř. nebrání odložení právní moci výroku, jímž insolvenční soud na základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem určil, že označené právní jednání dlužníka je neúčinné, skutečnost, že neúčinnost právního jednání byla vyslovena ve prospěch věřitelů (insolvenčního) dlužníka, kteří nejsou účastníky sporu.

Závažnost újmy, která ve smyslu ustanovení § 243 písm. a/ o. s. ř. dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí], se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). Je-li vykonáváno rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění povinnému (dovolateli), je pro posouzení závažnosti hrozící újmy zásadně rozhodující možný dopad vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů povinného (dovolatele), tedy poměření toho, jak závažně se (případně též s přihlédnutím k dalším okolnostem, jež se mohou týkat i osoby oprávněného) vymáhání peněžitého plnění přiznaného exekučním titulem neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí může projevit (se zřetelem k výši vymáhané částky) v majetkových poměrech povinného (dovolatele) [se zřetelem k rozsahu majetku povinného (dovolatele) a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí].

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.12.2020.1)

Anotace:
Insolvenční soud v prvním stupni rozhodl o odpůrčí žalobě podané žalobcem coby insolvenčním správcem dlužníka tak, že (mimo jiné) určil, že „právní úkon“ (právní jednání) dlužníka spočívající v bezhotovostní platbě podle smlouvy o poskytnutí právních služeb zaslané z označeného bankovního účtu dlužníka ve prospěch účtu žalovaného je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dovolatel) dovolání, domáhaje se jeho zrušení a vrácení věci insolvenčnímu soudu v prvním stupni k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku do doby rozhodnutí o podaném dovolání. Návrh podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odůvodnil dovolatel tím, že v případě neprodleného výkonu rozhodnutí by bylo vymožené plnění bez dalšího rozděleno jako výtěžek insolvence mezi přihlášené věřitele. V takovém případě by po zrušení napadeného rozsudku Nejvyšším soudem bylo vrácení plnění fakticky nemožné, neboť dlužník již nevlastní ničeho a po ukončení insolvenčního řízení lze očekávat jeho zrušení a likvidaci. Se zřetelem k majetkovým poměrům dlužníka je podle dovolatele zjevné, že bezodkladné splnění rozsudkem uložené povinnosti by mohlo pro případ zrušení napadeného rozsudku dovolacím soudem přivodit v majetkové sféře dovolatele následky, jež by v budoucnu byly nevratné nebo přinejmenším značně obtížně reparovatelné. Žalobci pak odložením právní moci nebo vykonatelnosti rozhodnutí nehrozí žádná újma, když žalovaná částka není pro tuto chvíli jakkoliv nezbytná pro další průběh insolvenčního řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací se tak musel vypořádat s otázkou, zda možnost odložit právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v prvním stupni týkající se vyslovení neúčinnosti právního jednání, nevylučuje sama o sobě [s přihlédnutím k dikci § 243 písm. b) o. s. ř.] skutečnost, že neúčinnost právního jednání (insolvenčního) dlužníka byla vyslovena ve prospěch věřitelů (insolvenčního) dlužníka, jelikož vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka se insolvenční správce dlužníka odpůrčí žalobou [ve smyslu § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve spojení s ustanovením § 235 odst. 2 insolvenčního zákona] domáhá vždy ve prospěch věřitelů (insolvenčního) dlužníka, nikoliv
ve svůj prospěch. A dále musel též Nejvyšší soud zodpovědět otázku, zda je/není dán důvod odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v prvním stupni týkající se uložení platební povinnosti (povinnosti plnit) dlužníkovi v návaznosti na výrok o vyslovení neúčinnosti jeho právního jednání, tedy zda by ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř. neprodleným výkonem dotčeného rozhodnutí nebo exekucí hrozila žalovanému (dovolateli) „závažná újma“.


(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. 9. 2020, publikováno ve sbírce pod č. 78/2020).