Odpovědnost zaměstnavatele za škodu; úmrtí osoby blízké; vražda, § 375 odst. 1 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb., § 13 zák. č. 40/1964 Sb., § 2959 zák. č. 89/2012 Sb., § 378 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2012

18. 11. 2020
Odškodnění pozůstalých po zaměstnanci zemřelém v důsledku pracovního úrazu, k němuž došlo po 1. 1. 2012, se posuzuje podle § 378 odst. 1 zák. práce, aniž by bylo možno nárok pozůstalých na náhradu mimořádné nemajetkové újmy nad částku 240.000 Kč hodnotit podle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. (resp. od 1. 1. 2014 podle § 2959 o. z.).

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2018, ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2202.2018.1)

Anotace
Soud prvního stupně svým rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky 10 000 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěli tím, že dne 30. 9. 2013 byla zavražděna manželka žalobce a), matka žalobců b) a c), při výkonu práce vedoucí pošty, kde žalovaná nezajistila dostatečné zabezpečení poštovního úřadu proti loupeži. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že poštovní pobočka byla v souladu s interním předpisem žalované zajištěna mříží na okně a lokálním alarmem, umístěným na budově. Pachatel, kterého vedoucí pošty znala, vešel do budovy krátce před zavírací hodinou kolem 17. hodiny, přinutil ji otevřít trezor zadáním číselného kódu a druhý trezor pomocí čipu a poté ji usmrtil údery tupým předmětem do hlavy.

Odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, a žalované uložil, aby žalobci a) zaplatila 500.000 Kč, žalobci b) 200.000 Kč a žalobci c) 300.000 Kč. Ve zbývající zamítavé části rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z obvodním soudem zjištěného skutkového stavu, který stejně jako soud prvního stupně posoudil podle § 13 obč. zák. a uzavřel, že nepřihlédla-li žalovaná ke skutečnosti, že v daném regionu je nebezpečí přepadení pošty pětkrát vyšší než v jiných částech republiky, a nezabezpečila pobočku lépe a účinněji, nedostála povinnosti stanovené zákoníkem práce, neboť nevytvořila svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku, čímž porušila prevenční povinnost předcházet škodám na zdraví a majetku. Tím žalovaná protiprávně zasáhla do osobnostních práv žalobců, pro které je traumatizující nejen ztráta blízké osoby, ale i vědomí, že k tragédii nemuselo dojít, kdyby byla pošta lépe zabezpečena. Utrpení žalobců zvýšila také okolnost, že žalovaná vůbec nezaregistrovala, že poškozená neukončila řádně práci na počítači a neuzavřela poštovní úřad, pročež to byl právě žalobce a), který svou ženu našel zavražděnou. Všichni žalobci byli rovněž psychicky zatěžováni pátráním po pachateli, které zejména v důsledku chybějícího kamerového systému trvalo několik měsíců za pozornosti občanů i médií. Odvolací soud také uvážil závažnost následků, které ztráta manželky a matky pro žalobce přinesla. Žalobce a) pozbyl v důsledku tragédií vyvolaných psychických obtíží dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce, která vyžaduje psychickou odolnost, žalobci b) a c) matku ztratili ve věku 18 a 15 let, v citlivém období dospívání. Zásah do osobnostních práv žalobců shledal odvolací soud natolik mimořádným, že odůvodňuje přiznání finanční satisfakce, a to v částkách 500.000, 200.000 a 300.000 Kč nad rámec již dříve poskytnutého plnění, které odpovídají principu proporcionality a zohledňují skutečnost, že žalovaná nebyla hlavním subjektem, jenž zásah do práva žalobců na rodinný život způsobil, že vyjádřila žalobcům svou účast a splnila své povinnosti plynoucí ze zákoníku práce i nad rámec zákona.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním, na základě kterého se Nejvyšší soud musel vypořádat s dovolatelem formulovanou otázkou, zda pozůstalý manžel a děti mohou požadovat náhradu nemajetkové újmy v penězích po zaměstnavateli zavražděné manželky (matky), jestliže pachateli vraždy, který byl dopaden a odsouzen, bylo uloženo nahradit týmž pozůstalým nemajetkovou újmu v penězích, a pokud ano, zda má soud při stanovení výše náhrady zaměstnavatele zohlednit náhradu, kterou je povinen zaplatit pachatel zločinu vraždy.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. 9. 2020, publikováno ve sbírce pod č. 82/2020).