Zdánlivé právní jednání; simulované právní jednání; skončení pracovního poměru; pracovněprávní vztahy; smlouva pracovní, § 545 zákona č. 89/2012 Sb., § 552 zákona č. 89/2012 Sb., § 554 zákona č. 89/2012 Sb., § 38 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015

19. 2. 2021

Simulované právní jednání, při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny, je právním jednáním zdánlivým (§ 552 o. z.). Ke zdánlivosti (nicotnosti) právního jednání soud přihlíží z úřední povinnosti, vyjde-li zdánlivost v řízení najevo.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019)

Anotace:
Žalovaný (zaměstnavatel) sdělil dopisem žalobkyni (zaměstnanci), že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru odůvodnil tím, že žalobkyně v jistém období nedocházela na své pracoviště a nevykonávala práci podle pracovní smlouvy, že bez jeho „svolení a vědomí“ odvezla ze svého pracoviště majetek zaměstnavatele, čímž se dopustila jednání ke škodě zaměstnavatele, že poté, co s ní byla dohodnuta „změna rozsahu“ jejího pracovního poměru, odmítla podepsat písemný dodatek pracovní smlouvy, odmítla se dostavit do kanceláře a nereaguje na e-mailovou a telefonickou komunikaci, že přes výzvu k předání osobního automobilu, který je majetkem zaměstnavatele, automobil neodevzdala, což žalovaný považuje za „neoprávněné užívání cizí věci“ a za škodu způsobenou zaměstnavateli, a že nelze spravedlivě po zaměstnavateli požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně „za těchto okolností i nadále pokračoval“.

Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že se důvody, o které žalovaný „opírá“ okamžité zrušení pracovního poměru nezakládají na pravdě a že si žalovaný důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru vytvořil „účelově“ ve snaze se jí „zbavit“ a neplatit jí mzdu a odstupné. Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně v žalované společnosti „reálně“ vůbec nepůsobila, neboť celou společnost řídil její manžel, který nebyl společníkem ani jednatelem žalovaného s ohledem na prohlášený konkurs vůči němu jakožto fyzické osobě, že žalobkyně nikdy nepředložila žádný „výstup své práce“ a že vozidlo žalobkyni nebylo přiděleno, ale začala je užívat „o své vlastní vůli“.

Soud prvního stupně žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že žalovanou společnost „koupila“ v roce 2011 jistá osoba, kterou o to požádali žalobkyně a její manžel, neboť manžel žalobkyně se v této době „nacházel v konkursu“ a byl „těžce zaměstnatelný“, přičemž v žalované společnosti žalobkyni zaměstnala, podepsala smlouvu o tichém společenství, podle níž měla žalobkyně podíl 90 % na „čistém zisku“ žalovaného, a po „skončení konkursu“ na majetek manžela žalobkyně od ní měli manželé podíl ve společnosti odkoupit, že tedy šlo o „vytvoření podmínek“ k tomu, aby mohl manžel žalobkyně i nadále podnikat, aniž by byl výnos jeho činnosti zatížen probíhajícím konkursem. Soud prvního stupně měl tak za prokázané, že žalobkyně ve skutečnosti na základě uzavřené pracovní smlouvy u žalované v pracovním poměru nikdy pracovat neměla, do „práce nechodila“ a „sjednanou práci“ nevykonávala.

Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že pracovní smlouvou mezi žalovanou a žalobkyní „pracovní poměr založen nebyl, neboť šlo o právní jednání simulované, při kterém ani jedna ze stran smlouvy zjevně neprojevila vážnou vůli, neboť ve skutečnosti nechtěly vyvolat všechny právní následky, které byly obsahem jinak formálně projevené vůle“, ale zastíraly příjem pro manžela žalobkyně a nejednalo se o činnost vykonávanou v pracovním poměru. Uzavřel, že k žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem je „aktivně legitimován“ zaměstnanec a že za situace, kdy mezi účastníky nebyl založen pracovní poměr, nemohla být žaloba na určení neplatnosti jeho rozvázání úspěšná.

K odvolání žalobkyně odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně a správnými shledal i právní závěry soudu prvního stupně, že uzavření pracovní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou je „zdánlivé jednání podle § 552 občanského zákoníku, ke kterému se dle § 554 občanského zákoníku nepřihlíží, neboť nebyla zjevně projevena vážná vůle“, a že „k žalobě na určení neplatnosti pracovního poměru zaměstnavatelem je aktivně legitimován zaměstnanec (§ 72 zákoníku práce), kterým však žalobkyně při neexistenci pracovního poměru nebyla“.

Proti zamítavému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které shledal Nejvyšší soud přípustným pro řešení otázky, jak posoudit právní jednání, jehož strany pouze předstírají vůli takové právní jednání učinit, a zda soud přihlíží k zdánlivosti právního jednání i bez návrhu účastníků.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 1. 2021, publikováno ve sbírce pod č. 3/2021).