Zmírnění křivd; restituční nárok; odnětí a nevydání věci; peněžitá náhrada; pozemek; změna poměrů, § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., § 28a zákona č. 229/1991 Sb., zákon č. 182/1988 Sb. ve znění od 1. 9. 1990

19. 11. 2021

Za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze pokládat (s výhradou změny poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3772.2018.3
(napadeno ústavní stížností, řízení vedeno pod spisovou značkou Pl. ÚS 21/19, ústavní stížnost zamítnuta)

Anotace:
Žalobce se domáhal zaplacení náhrady za odňaté a nevydané pozemky ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Soud prvního stupně žalobci přiznal pouze malou část uplatněného nároku, ve zbývajícím rozsahu pak žalobu zamítl. Dovodil, že žalobce je nositelem restitučního nároku, na nějž již obdržel částečné plnění v podobě náhradních pozemků. Rozsah dosud neuspokojené části tohoto nároku stanovil soud na základě premisy, že všechny pozemky odňaté právním předchůdcům žalobce měly v době přechodu na stát stavební charakter. Při vyčíslení jejich hodnoty se ovšem soud odchýlil od vyhlášky č. 182/1988 Sb., neboť v duchu recentní judikatury Ústavního soudu pokládal náhradu stanovenou podle tohoto předpisu za nepřiměřeně nízkou. Soud proto vyšel ze současné hodnoty pozemků stanovené na základě vyhlášky č. 441/2013 Sb., když měl za logické opřít se při kvantifikaci náhrady, jejíž výše byla oproti textu právní úpravy modifikována s ohledem na změnu hospodářských poměrů, o aktuálně účinnou oceňovací vyhlášku.

K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odkazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 uzavřel, že by peněžitá náhrada vypočtená podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. nebyla v posuzované věci přiměřená, pročež byly dány předpoklady pro odchýlení se od zmiňovaného oceňovacího předpisu. Požadavek žalobce na přiznání plnění odpovídajícího tržní ceně pak odvolací soud neshledal opodstatněným, když takový postup by nedosahoval rozumné rovnováhy mezi právem žalobce na náhradu a obecným zájmem v podobě ekonomické únosnosti vypořádání historických křivd. Aproboval proto jak použití vyhlášky č. 441/2013 Sb., tak i výši přiznané náhrady.

Nejvyšší soud se na základě dovolání podaného žalovanou musel vypořádat s otázkou, jak stanovit přiměřeně zvýšenou finanční náhradu ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se oprávněné osobě nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 10. 2021, publikováno ve sbírce pod č. 86/2021)