Bulletin oddělení analytiky a srovnávacího práva 1/2021


Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

přinášíme Vám letošní jarní číslo Bulletinu oddělení analytiky a srovnávacího práva. Opět se můžete těšit na pravidelný přehled vybraných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie i vnitrostátních vrcholných soudů.

Souladem postupu vnitrostátních orgánů při předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu s Listinou základních práv Evropské unie se zabýval německý Spolkový ústavní soud, jenž dospěl k závěru, že postup těchto orgánů v dané věci dostatečné posouzení nezahrnoval. Britský Nejvyšší soud se např. zabýval otázkou vztahu postavení soukromých řidičů, kteří pracují pro společnosti typu Uber, a dovodil, že s ohledem na jejich vztah podřízenosti a závislosti se optikou relevantní právní úpravy nacházeli v pozici zaměstnanců.

Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva lze zmínit kupř. rozsudek ve věci Gawlik, kde měl soud možnost vyjádřit se k otázce svobody projevu tzv. whistleblowera, který mylně informoval, že v nemocnici byla prováděna eutanazie. Rozhodl, že vnitrostátní soudy spravedlivé rovnováhy mezi potřebou chránit pověst zaměstnavatele na straně jedné a potřebou chránit svobodu projevu na straně druhé dosáhly, a k porušení Úmluvy tak nedošlo. Ve věci Ribcheva a ostatní posuzoval, zda opatření přijatá státními orgány pro ochranu života člena protiteroristické jednotky byla dostatečná. Dospěl zde k závěru, že státy mají procesní povinnost vždy pečlivě vyšetřit všechny okolnosti dané situace.

Konečně Soudní dvůr Evropské unie měl možnost zaměřit se kromě jiného na otázky spojené s přístupem k provozním či lokalizačním údajům týkajícím se soukromého života, a to ve věci C-746/18. Uvedl, že směrnici o soukromí a elektronických komunikacích je třeba vykládat tak, že brání úpravě, která by přístup k souboru provozních nebo lokalizačních údajů o soukromí uživatelů umožňovala i v jiných případech než v boji proti závažné trestné činnosti nebo předcházení závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti. Ve velkém senátu pak ve věci C-344/19 posuzoval dobu pracovní pohotovosti na zavolání. Konstatoval, že je možné považovat ji za „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88 pouze po důsledném posouzení všech okolností dané věci, jestliže jsou tyto okolnosti objektivní povahy a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka volně nakládat s jeho volným časem.

Příjemné čtení Vám přeje

redakce Bulletinu

Bulletin [2021] 1.pdf