Spravedlnost (jen) pro některé aneb Rakousko-uherská justice v 21. století

Česká justice vychází v evropském srovnání relativně dobře. Zatím. Patří mezi nejlevnější a současně – pro mnohé možná překvapivě – mezi nejrychlejší v EU. A to přesto, že je jednou z nejzatíženějších. V jádru však v mnoha ohledech stále více zaostává za společenským vývojem. Setrvává na svých starých, rakousko-uherských základech a nereaguje na čím dál hlubší a rychlejší změny ve společnosti. Namátkou lze zmínit téměř absentující skutečnou digitalizaci, zastaralou strukturu soudů, vycházející z podmínek 19. století, či vnímání soudců jako úředníků.

Projevuje se to i v aktuální debatě nad legislativním návrhem na změnu pravidel určujících, kdy a za jakých podmínek se lze v civilních věcech dovolat k Nejvyššímu soudu. Návrh na jedné straně výrazně rozšiřuje přístup k Nejvyššímu soudu, na straně druhé dává Nejvyššímu soudu do ruky nástroj v podobě tzv. selekce nápadu. Dovolání, jež Nejvyšší soud nepřipustí, odmítne bez bližšího odůvodnění.

Má-li stát lidem zajistit rovnost před právem, musí zabezpečit, aby se stejné případy posuzovaly stejně. Aby v Českých Budějovicích platilo stejné právo jako v Budějovicích Moravských. Bez respektování tohoto základního principu by právo nemohlo být systémem, tím méně pak systémem předvídatelným. Proto je součástí soudní soustavy Nejvyšší soud. Jeho primárním úkolem není opětovně posoudit každý případ, který již v plném rozsahu posuzovaly dva soudy. Neplatí rovnice „čím více instancí, tím více spravedlnosti“. Posláním Nejvyššího soudu je sjednocovat judikaturu (výklad právních předpisů).

Aby to celé mohlo fungovat, působí rozhodnutí Nejvyššího soudu (zjednodušeně řečeno) jako precedenty. Totéž platí pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či soudu ústavního. Formuluje-li některý z těchto vrcholných soudů určitý právní závěr, má veřejnost právo se na něj spolehnout. A tady nám věci začínají drhnout. Ohromné množství případů, které se valí na vrcholné soudy, naráží logicky na omezené zdroje (lidské i materiální), jež mají tyto soudy k dispozici. Každý z vrcholných soudů ročně vychrlí tisíce a tisíce rozhodnutí. Konzistence judikatury je za těchto okolností jen zbožným přáním a pouhé zachování si přehledu o tom, co a jak vrcholné soudy rozhodují, je nedostižným cílem. I pro jejich vlastní soudce, natožpak pro veřejnost.

Veden poznáním, že není s to si zachovat přehled o všem, co kdy kde řekl, Ústavní soud již před mnoha lety vyhlásil, že názory vyslovené v jeho usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti (jež tvoří cca 95 procent všech rozhodnutí Ústavního soudu) nemáme brát vážně, protože ani on je nehodlá ve své rozhodo- vací činnosti respektovat. A také nerespektuje. Navzdory jasnému textu ústavy. Jeho příklad následoval i Nejvyšší soud, jde-li o usnesení, jimiž odmítá dovolání jako nepřípustná. Lidsky pochopitelné („nedá se to zvládnout“), ale pro ústavní princip rovnosti před zákonem, jakož i pro legitimitu celého systému devastující. Jak chceme garantovat rovnost před zákonem, když ani samy vrcholné soudy nejsou s to řídit se vlastními názory, protože není v lidských silách je reálně znát?

Aby zahlcení Nejvyššího soudu nebylo ještě horší, brání současná úprava mnoha lidem v přístupu k Nejvyššímu soudu. Jak? Tím, že vylučuje celé oblasti práva z jeho přezkumu. Nejkřiklavějším příkladem je rodinné právo. Pro spory v oblasti rodinného práva zde není žádná instituce, která by zajišťovala jednotu rozhodování. V každém kraji se tak lidé mohou dočkat (a dočkávají) ve stejných věcech odlišných rozhodnutí. Stát garantuje (byť nedokonale) rovnost před zákonem jen některým (jimž umožňuje obrátit se na Nejvyšší soud), zatímco jiným toto právo bez dalšího upírá.

Projednávaná novela dovolání má napravit všechny popsané nedostatky. Nejvyšší soud přezkoumá každý případ, který mu bude předložen, stejně jako doposud. Změna bude ve výstupu – dovolateli se dostane odůvodněného rozhodnutí pouze v případě, že Nejvyšší soud jeho dovolání připustí. Díky tomu bude možné otevřít přístup k Nejvyššímu soudu opravdu všem a současně zabezpečit, že Nejvyšší soud přes vysoké množství případů k němu napadajících bude plnit své poslání.

Právě institut selekce nápadu, jenž je úhelným kamenem celé změny, vyvolává největší vášně. Nepřekvapivě, v českých poměrech stále ještě dlících v rakousko-uherských kořenech jde totiž – na rozdíl od mnoha jiných států – o věc nevídanou. Soud přece nemůže neodůvodnit své rozhodnutí! Opravdu?

Účastník řízení musí bezesporu vědět, proč jeho případ soudy rozhodly určitým způsobem. To ale ve všech věcech, předkládaných Nejvyššímu soudu, ví. Má k dispozici odůvodněná rozhodnutí dvou soudů, které se jeho případem věcně zabývaly.

Z pohledu individuálního práva na spravedlivý proces je významné, že jej (jak nám ukazuje judikatura Ústavního soudu) obecně nenarušuje úprava, jež účastníkovi řízení vůbec neumožňuje obrátit se na Nejvyšší soud. Jinými slovy, řekne-li stát účastníkovi, že nemá právo podat dovolání, je to (z pohledu ochrany individuálních práv) v pořádku.

Jakkoliv by jistě bylo ideální, aby měl každý přístup k Nejvyššímu soudu a současně aby se každý dozvěděl (nejlépe velmi podrobně), proč právě v jeho věci Nejvyšší soud dovolání nepřipustil, není takové uspořádání možné. Tím prvním je omezenost lidských i materiálních zdrojů. Druhý důvod je závažnější. Úkolem vrcholných soudů je snižovat entropii, vyjasňovat pravidla. V praxi vrcholné soudy chrlící ročně tisíce a tisíce rozhodnutí, která si nezřídka odporují, žel spíše přispívají k entropii.

Můžeme si buď nadále stěžovat na to, že vrcholná justice nefunguje, jak má, anebo změny konečně zavést. Neučiníme-li to, hrozí, že budeme právní stát stále více spíše jen předstírat než garantovat.

Stát garantuje (byť nedokonale) rovnost před zákonem jen některým, zatímco jiným toto právo bez dalšího upírá.

Autor je místopředseda Nejvyššího soudu, Petr Šuk autori@hn.cz

Odkaz na článek: 
Spravedlnost (jen) pro některé aneb Rakousko-uherská justice v 21. století | Hospodářské noviny (HN.cz)