JUDr. Pavel Simon: Justice jednotná v rozmanitosti

Interakce zmíněná v podtitulu dnešního sympózia může mít mnoho podob. Na jedné straně může jít o pozitivní interakci, kdy dochází k synergii, ke spojení sil za účelem dosažení určitého cíle. Na druhé straně může jít o vzájemné působení protichůdné, antagonistické, projevující se jako soutěžení a rivalita a může jít přirozeně také o jakoukoli polohu mezi těmito dvěma póly.

Přijde mi proto užitečné se již v úvodu mého příspěvku zamyslet nad tím, co je podstatou a smyslem interakce nositelů soudní moci, má-li být dosaženo soudní ochrany, kterou bezpochyby neposkytujeme jako soudci pro sebe či sami sobě, ale poskytujeme ji těm, kdo se na nás obracejí s důvěrou, že díky našim rozhodnutím bude obnovena ztracená rovnováha v konkrétním soukromoprávním či veřejnoprávním vztahu.

Protože se setkáváme v době, kdy Česká republika předsedá Radě Evropské unie, přijde mi obzvlášť vhodné vzpomenout motto, které Evropská unie používá od roku 2000 a které v češtině zní: „Jednotná v rozmanitosti“. Myšlenka vyjádřená v tomto slovním spojení je mi osobně velmi blízká, protože ukazuje na obrovský posun v lidském uvažování.

Když se podíváme do minulosti evropských zemí, převažoval jiný pohled, ospravedlnitelný teorií přirozeného výběru, který bychom mohli vyjádřit slovy „rozdělená svou rozmanitostí“. Tento pohled klade důraz na odlišnost, nikoli na jednotu. V něm jsme my proti oni, naše proti jejich. My jsme vždy ti, kdo jsou přirozeně chytřejší, spravedlivější, vyznáváme ty správné hodnoty, a proto máme větší právo na život, než oni, kteří jsou z povahy věci hloupí, zlí a neměli by existovat. Jde o náhled na svět a vlastní místo v něm, který je založený na dříve zmíněné rivalitě a nutně vede ke konfliktům, které často končí vzájemným střetem vedeným snahou o upozadění či dokonce eliminaci „těch druhých“.

Realita dnešních dnů nám bohužel ukazuje, že pohled založený na střetu „my proti oni“ ještě ani zdaleka ze světa nezmizel a všichni vidíme, k jak velkému utrpení vede. Právě ve světle těchto událostí podle mne ještě více vyniká přínos, pokrokovost a hodnota, kterou myšlenka jednoty v rozmanitosti představuje.

Je zjevné, že rozmanitost, která táhne za jeden provaz, vedena společným cílem, představuje opačný pól soutěživosti a rivality. Vychází z poznání, že aby se člověku dobře žilo, musí se starat o druhé a jejich dobrožití, což, slovy Konfucia, představuje dost dobrý důvod k tomu, být dobrým (Král, O.: Čínská filozofie. Pohled z dějin. Maxima. 2005. S. 51).

Možná si teď, a to zcela právem, kladete otázku, co mají Darwin a Konfucius společného s interakcí soudů národních, unijních a mezinárodních a já si dovolím tvrdit, že mnohé. Vzájemné působení mezi soudy, jejich interakce, jakkoli institucionálně zakotvená a jasně nastavená, je ve svém důsledku vždy interakcí lidí, kteří v daných institucích pracují a kteří své působení berou buď jako snahu o prosazení vlastní vize světa na úkor druhých, nebo jako snahu přispět svým dílem do mozaiky společně vytvářeného právního prostoru a řádu. Lidí, kteří upřednostňují sami sebe a vlastní hodnoty před právním řádem a lidí, kteří upřednostňují právní řád jako takový a jeho hodnoty před sebou samotnými.

Za téměř čtvrt století v justici jsem se setkal s nemalým počtem soudců z různých pater soudnictví, kteří byli zarputile přesvědčeni o vlastní pravdě a neomylnosti vlastního vnímání spravedlnosti a odmítali naslouchat názorům druhých.

Pokud byl takový solitér na soudu nižšího stupně, projevovalo se jeho přesvědčení postesky nad tím, jak je nepochopený ze strany vyšší instance, či prohlášením, že soudci na vyšší instanci, zřejmě opojeni pohodlím žití ve své slonovinové věži, nevědí nic o tom, jak to v životě doopravdy chodí. V extrémním případě se neochota ke společné vizi nalézání spravedlnosti projevila odmítnutím názorů vyšší instance a otevřenou rebelií v rozhodování (Viz např. rozsudek kárného senátu ze dne 26. 5. 2021, č.j. 16 Kss 6/2020-119).

Jestliže se obdobný solitér ocitl u soudu vyššího stupně, neváhal projevovat ve svých kasačních rozhodnutích opovržení a rozhořčení nad tím, jak nemožní, hloupí či neschopní jsou soudci, kteří vydali jím přezkoumávané rozhodnutí. Zapomněl tím na noblesu a zdvořilost, kterou by dle mého názoru měly soudy vyšších stupňů ve svém rozhodování projevovat, neboť i tím budují důvěru veřejnosti v řádné fungování justice.

Přitom se oba tyto archetypy soudců ve svém zápalu mýlí v tom, že je jejich názor tím jediným možným. V této souvislosti bych rád zmínil myšlenku, kterou jsem si vypůjčil z jednoho nálezu Ústavního soudu: „Ústavní soud vychází z přesvědčení, že při výkladu práva neexistuje jediná správná odpověď. Proto se i právní názory dvou soudců, kteří respektují svou vázanost zákonem a vykládají jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí … mohou legitimně lišit, ….“ (Nález Ústavního soudu ze dne 15. 2.2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, bod 40). Ústavní soud tím pro poměry práva zdůraznil základní lidské poznání, že neexistuje objektivní pravda, existuje jen mnoho názorů na ni.

A tak každý z nás, podle toho, na jakém soudu se zrovna nacházíme, máme tu svou pravdu ovlivněnou tím, jak vnímáme právní řád a jeho hodnoty. Pohled do krajiny z úpatí hory bude nutně jiný, než pohled z jejího vrcholu, byť krajina pod horou bude stále stejná.

Přijde mi tedy užitečné, aby všichni soudci na všech soudech celé soudní soustavy vnímali odlišnost svých pravd danou odlišností svých rolí a zároveň vnímali, že všichni směřujeme ke společnému cíli důsledného a vyváženého rozhodování o základních právech a povinnostech osob, které se na nás obracejí. Pro poměry mého příspěvku přitom pod pojem „všechny soudy celé soudní soustavy“ zahrnuji v nejširším slova smyslu i soudce Evropského soudního dvora či Evropského soudu pro lidská práva.

V čem konkrétně tedy z mého pohledu soudce Nejvyššího soudu tato odlišnost rolí jednotlivých soudů spočívá?

Předesílám, že vycházím z premisy, podle které naše práce na Nejvyšším soudu nemůže být kvalitní, jestliže nebude kvalitní práce kolegyň a kolegů na jiných stupních soudní soustavy. Proto je v našem zájmu, v zájmu Nejvyššího soudu, udělat maximum pro to, aby kolegyně a kolegové z jiných soudních stupňů mohli dobrou práci odvést.

Od soudů prvního stupně a soudů odvolacích především potřebujeme, aby precizně zjistily skutkový stav věci a na základě naší judikatury, existuje-li, nabídli odpovídající právní posouzení.

Se zjišťováním skutkového stavu jim pomoci nemůžeme, neboť Nejvyšší soud není skutkovou instancí (Dovolání je přípustné jen pro posouzení procesních otázek souvisejících se způsobe zjišťování skutkového stavu, nikoli proti zjištěním samotným viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014), ale s právním posouzením již ano, a to tím, že naše rozhodnutí budou instruktivní a argumentačně přesvědčivá, aby soudy nižších stupňů neměly pochybnost, zda a v jakých případech jejich závěry aplikovat, a také tím, že naše rozhodnutí budou dostupná, a to nejen na našem webu, jako je to nyní, ale i v podobě tematických souborů judikatury, které poskytnou zájemcům základní přehled v dílčích oblastech práva. Takové soubory ostatně již dnes známe z webů ESLP a SDEU a každý, kdo s nimi pracuje, ví, kolik času a práce mu dokáží ušetřit. Je mým potěšením vás informovat o tom, že z iniciativy našeho pana místopředsedy Dr. Šuka by měla být publikace těchto souborů judikatury Nejvyšším soudem zahájena ještě do konce tohoto roku.

Zároveň by naše rozhodnutí neměla, s výjimkou případů, kdy existují silné důvody pro vyvolání mezisoudního dialogu (Viz řada protichůdných rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu završená Stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS - st. 39/14), vnášet do právního řádu rozkol. Měli bychom vycházet z toho, že v právním světě nejsme sami. Spolu s námi jsou jeho součástí orgány lépe nadané k výkladu dílčích právních otázek, ať už jde o Nejvyšší správní soud v otázkách výkladu správního práva, Ústavní soud v otázkách výkladu ústavního pořádku, Soudní dvůr Evropské unie v otázkách výkladu unijního práva nebo Evropský soud pro lidská práva v otázkách výkladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Tím ale role Nejvyššího soudu v jeho podílu na poskytování víceúrovňové spravedlnosti nekončí. Velkým benefitem pro každého soudce v České republice je možnost obrátit se na Oddělení analytiky a srovnávacího práva Nejvyššího soudu a žádat o konzultaci při výkladu právní otázky, jež má svůj původ v unijním či mezinárodním právu.

Konečně ve vztahu k judikatuře ESLP je dále třeba zmínit tzv. Modrou sbírku, ve které Nejvyšší soud předkládá široké veřejnosti zkrácená znění rozsudků ESLP. Ta opatřuje komentářem vždy některý ze soudců Nejvyššího soudu, aby umožnil čtenáři nahlédnout provázanost závěrů evropské judikatury s českým právním prostředím a jeho dopady do něj.

Nejvyšší soud tak plní velmi užitečnou roli zprostředkovatele judikatury dvou evropských soudů směrem dovnitř justice.

Zároveň dáváme svým kolegyním a kolegům na soudech nižších stupňů důvěru v tom, že určité otázky mohou posoudit samostatně, aniž bychom my měli ambice jejich rozhodnutí jakkoli zpochybnit. V poměrech agendy odpovědnosti státu, kterou mám na Nejvyšším soudu na starost, jde zejména o otázku stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Když jsem přišel na Nejvyšší soud v roce 2010, mohli jsme se stran výše náhrady nemajetkové újmy vydat dvěma směry. První směr by znamenal připouštět dovolání v otázkách výše náhrady nemajetkové újmy a učinit tak z Nejvyššího soudu poslední a zároveň jedinou instanci, která by řekla, pro koho a kolik představuje přiměřené zadostiučinění. Druhý směr bylo dát plnou důvěru soudům nižších stupňů a omezit se na právní otázky výkladu podmínek, které je třeba při stanovení výše zadostiučinění vzít do úvahy. Velmi rychle jsme se dohodli vydat druhým směrem. Jsme si totiž dobře vědomi toho, že soudci Nejvyššího soudu rozhodující bez jednání, tj. bez bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a bez provádění dokazování, nejsou nejlépe vybaveni k tomu, aby výši zadostiučinění v konkrétní věci určovali. Tím jsme projevili potřebné sebeomezení, uznali odlišnost rolí různých stupňů soudů a zároveň dali důvěru soudům nižších stupňů. Důvěru, bez které nemůže mnou zmíněná spolupráce existovat.

Institucionálně se Nejvyšší soud nejčastěji setkává v rozhodovací činnosti s Ústavním soudem. Já sám si od kolegyně a kolegů z Ústavního soudu slibuji, že budou naše rozhodnutí vnímat optikou ústavního práva a korigovat případné chyby v úsudku dané zúženým viděním světa v rámci naší specializace (Například nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18). Zároveň si velmi vážím každého rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterém nám Ústavní soud dává důvěru a prostor pro výklad podústavního práva právě při vědomí, že na určitou právní otázku nemusí existovat jediná správná odpověď a také s respektem k tomu, že každý nález Ústavního soudu představuje pro svou obecnou závaznost zásadní zásah do právního řádu, přičemž v českých poměrech k jeho vydání postačují, z mezinárodního hlediska netypicky, hlasy pouhých dvou soudců. Pokud již Ústavní soud přistoupí ke zrušení našeho rozhodnutí, jsem rád, když nám dá prostor k tomu, abychom jím vyjádřený názor sami zasadili do kontextu úpravy podústavního práva a sami případně zrušili rozhodnutí soudů nižších stupňů s odpovídajícím závazným právním názorem, neboť s ohledem na naši specializaci dokážeme lépe vnímat spornou právní otázku ve všech souvislostech.

Vztah Nejvyššího soudu k Evropskému soudnímu dvoru je silně podmíněn povinností Nejvyššího soudu zahájit za určitých okolností řízení o předběžné otázce (Viz článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). Někdy v nadsázce říkám, že v tomto vztahu má Nejvyšší soud roli pošťáka, který sice formuluje otázky výkladu unijního práva a může na ně projevit svůj předběžný názor, ale není tím, kdo je smí s konečnou platností zodpovědět. Pro každého národního soudce je obtížné, ne-li nemožné nahlížet evropské právo v jeho komplexnosti a dostát požadavkům jeho výkladu (Case C-561/19 Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi and Catania Multiservizi ECLI:EU:C:2021:799), a proto jsem rád, když nám jeho výklad poskytnou kolegyně a kolegové z lucemburského soudu a my se o jejich instruktivní rozhodnutí můžeme opřít. Vztah Nejvyššího soudu a Soudního dvora je v tomto směru zářným příkladem vzájemného respektu a spolupráce, umožněného zjevně i tím, že nejde o vztah hierarchický.

K vyslovenému se snad sluší pro zajímavost jen dodat, že Nejvyšší soud nepoložil předběžnou otázku v jedné jediné věci, kdy se to sice nabízelo z hlediska unijního práva, ale zároveň si byli kolegové palčivě vědomi toho, že by položením dané otázky vtáhli náš Ústavní soud, ale i Soudní dvůr na mimořádně tenký led. Znalcům mezi vámi je jasné, že šlo o otázku, zda je Ústavní soud soudem poslední instance podle článku 267 SFEU, a má proto povinnost položit předběžnou otázku. Nejvyšší soud si danou otázku zodpověděl sám a ponechal břemeno této povinnosti na bedrech obecné justice s vědomím, že to tak bude pro všechny nejlepší (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018, uveřejněný pod číslem 35/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Evropský soud pro lidská práva by se mohl zdát být ze všech zmíněných soudů našim poměrům nejvíce vzdálený, což je dáno i tím, že Česká republika dosud nepřistoupila k ratifikaci protokolu č. 16 a Nejvyšší soud tak nemá možnost přímé komunikace s ESLP formou žádosti o právní posudek, jak je tomu v případě Soudního dvora. Za sebe nad tím mohu jen vyjádřit lítost, neboť možnost přímé komunikace by nám jistě přiblížila štrasburský soud a jeho rozhodování a zároveň by umožnila zasadit lépe jeho judikaturu do českých poměrů v případech, kdy se zdá být jeho stávající judikatura použitelná jen s obtížemi nebo vůbec. To přirozeně nijak nesnímá z ramen Nejvyššího soudu odpovědnost za to, aby jím vydávaná rozhodnutí chránila nejen základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod, ale i základní práva zakotvená v Úmluvě a vykládaná judikaturou ESLP, což Nejvyšší soud pravidelně činí.

Závěrem bych již jen rád dodal, že jako lidé máme jednu obdivuhodnou dovednost, která podle některých (Harari, Yuval Noah, Sapiens: Stručné dějiny lidstva, Leda, 2021) stojí za úspěchem lidí jako živočišného druhu. Dokážeme si vytvářet různé fikce a následně se chovat, jako by tyto fikce byly skutečností. To platí o penězích, obchodních korporacích, ale i právním řádu jako takovém, ať už je národní či evropský. Každá z těchto věcí existuje jen do té míry, do jaké v ní kolektivně věříme a jednáme tak, jako by byla skutečná. Z toho však zároveň plyne veliká křehkost těchto věcí. Jestliže přestaneme věřit na ochranu lidských práv, přestane ochrana lidských práv existovat. Jestliže přestaneme věřit na princip nadřazenosti unijního práva, přestane existovat nejen tento princip, ale i unijní právo tak, jak je známe. Jestliže přestaneme věřit, že jsme součástí širokého systému ochrany práv a naším úkolem je přispívat každý v rámci své role k jeho kultivaci, přestane existovat právní řád jako takový.

JUDr. Pavel Simon