Místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk: Ústavní soud si přisvojil roli, která náleží zákonodárci

Co říkáte na nález Ústavního soudu, který právnickým osobám umožnil domáhat se náhrady za nehmotnou újmu?

Předně chci vyzdvihnout, že Ústavní soud přijal řešení tak významné právní otázky v plénu, a nikoliv pouze ve tříčlenném senátu. Tento přístup Ústavnímu soudu sluší. Meritorní rozhodování Ústavního soudu v tříčlenných senátech považuji dlouhodobě za nesystémovou anomálii.

Za druhé je třeba zdůraznit, že bez ohledu na odbornou kritiku, která se na tento nález snáší a již do určité míry sdílím, jde o závazné rozhodnutí, jehož závěry bude obecná justice respektovat. Zjednodušeně řečeno platí staré známé „Roma locuta, causa finita“, tedy Řím promluvil, případ je u konce.
 

A konečně, osobně považuji pravidlo, které Ústavní soud svým nálezem včlenil do právního řádu a podle něhož se právnické osoby mohou domáhat přiměřeného zadostiučinění i při zásahu do jejich pověsti, za rozumné a lepší, než pro jaké se rozhodl zákonodárce.

Nicméně cesta, již Ústavní soud zvolil, není správná. Ústavní soud si zde totiž přisvojil roli, která náleží toliko zákonodárci.

Jak hodnotíte způsob argumentace většiny, která dovodila nevědomou mezeru v zákoně a možnost pro soudcovské dotvoření práva a uzavření této mezery?

Právě v tom spočívá velká slabina celého nálezu, pominu-li problematické rozšíření článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i na právnické osoby. Soudy musí respektovat dělbu moci – zákonodárná moc patří zákonodárci, soudní moc soudům. Soudy právo netvoří. Mohou (a musí) je toliko svým výkladem dotvářet. Jedním z případů, kdy tak činí, je zaplňování tzv. mezer v zákonech, kdy zákonodárce pro určité situace zapomněl nastavit pravidla.

Zde však zákonodárce pravidlo vytvořit nezapomněl, právě naopak. Zcela jednoznačně stanovil, že nemateriální újma se nahrazuje pouze tehdy, dohodnou-li se tom dotčení nebo určí-li tak výslovně zákon. V ostatních případech, mezi něž patřil až do přijetí nálezu zásah do pověsti právnické osoby, se nemateriální újma podle rozhodnutí zákonodárce nenahrazuje. Já rozumím tomu, že se většině soudců Ústavního soudu toto pravidlo nelíbilo, mně se také nelíbí, ale buď je měli jako odporující ústavnímu pořádku zrušit, nebo je měli respektovat.

Třetí cesta, kterou si vybrali, totiž jeho přepsání pomocí ústavně konformního výkladu, je v tomto případě Pandořinou skříňkou. Ústavní soud v odst. 119 a 120 nálezu nejprve korektně připouští, že popsané pravidlo lze vnímat jako vědomé rozhodnutí racionálního zákonodárce, aby to hned v následujícím odstavci popřel vlastně s jediným argumentem – nenapsal-li to zákonodárce do důvodové zprávy, nebyl to jeho úmysl. To je ale – jemně řečeno – velmi vachrlatý argument, jenž se nám může vymstít. Důvodové zprávy totiž často mlčí, a přesto umíme úmysl zákonodárce rozpoznat.

Neodchýlil se tím ÚS od své dosavadní praxe a neotevřel tak cestu pro větší a aktivnější dotváření práva soudy?

Po mém soudu ano. Ústavní soud zde přinejmenším velmi znepřehlednil pojetí nevědomých mezer v zákonech. Úmysl byl beze sporu dobrý, ale nechtěným vedlejším efektem je rozostření pravidel pro soudcovské dotváření práva, což přináší větší míru nejistoty pro celou řadu složitých právních případů. Tedy přesný opak toho, k čemu má rozhodování vrcholného soudu vést.

Nebude mít tento nález, kterým se dovodila práva právnických osob podle čl. 10 Listiny, dopad i na jiná ustanovení nejen NOZ, ale i dalších norem?

Bezesporu ano. Samo pravidlo, podle něhož se nemajetková újma zásadně nenahrazuje, se ve světle tohoto nálezu stává problematickým a bude téměř jistě opakovaně podrobováno testu ústavní konformity. A díky rozostření pojetí tzv. nepravých mezer v zákoně se otevírá vyšší nejistota, jak budou nyní soudy zacházet s jinými pravidly, ve vztahu k nimž zákonodárce v důvodových zprávách mlčí. Nicméně věřím, že se situace časem vyjasní a rozbouřené vody uklidní.

Zdroj: Petr Dimun (www.info.cz)