Rozhovor pro časopis DSM: František Púry

JUDr. František Púry, Ph.D., po absolvování Právnické fakulty nyní Masarykovy univerzity v Brně působil na různých stupních justice. Od roku 1993 je trestním soudcem Nejvyššího soudu České republiky a od roku 2016 předsedou jeho trestního kolegia. Kromě rozhodování o dovoláních a stížnostech pro porušení zákona v trestních věcech u Nejvyššího soudu se věnuje též lektorské činnosti na Justiční akademii ČR a SR a na některých vysokých školách v Praze a Brně. Je autorem a spoluautorem řady publikací a odborných statí z oblasti trestního práva hmotného a procesního, dále členem redakčních rad odborných právnických časopisů (Trestněprávní revue, Soudní rozhledy, Státní zastupitelství, Časopis pro právní vědu a praxi). Působí ve vědecké radě Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně a ve vědecké radě Centra restrukturalizace a insolvence založeného na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze. V roce 2015 úspěšně ukončil studium v doktorském studijním programu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Trestní zákoník popisuje několik skutkových podstat „čisté“ klasické kybernetické kriminality. Ovšem šedivá je teorie a zelený je strom života. Víte o tom, nebo dokonce jste již soudil případ, kde se vyskytuje naplnění skutkové podstaty podle § 230 až § 232 trestního zákoníku (dále jen TZ), a to buď v souběhu, nebo jako samostatný trestný čin?

Ano, setkáváme se – u Nejvyššího soudu v dovolací agendě v trestních věcech – s tím, že soudy nižších trestnou činnost jednak omezenou na případ oné „čisté“ kyberkriminality a posouzenou zpravidla podle § 230 TZ (nyní neoprávněný přístup k počítačovému systému a neoprávněný zásah do počítačového systému nebo nosiče informací), jednak vykazující souběh takového trestného činu s některými jinými trestnými činy, zejména proti majetku (např. podvodem podle § 209 TZ) nebo hospodářskými (např. nekalou soutěží podle § 248 odst. 1 TZ). Jsou ovšem i případy, kde je výstižná jiná právní kvalifikace mimo ustanovení § 230 až § 232 TZ, byť byly při páchání takové trestné činnosti zneužity prostředky výpočetní techniky, počítačové sítě apod., a to např. jde-li o neoprávněný zásah do autorských a souvisejících práv ve smyslu § 270 TZ.

Které byly nejzajímavější?

Každý případ kybernetické kriminality řešený u nás je zajímavý, snad i proto, že jich nemáme mnoho. Z poslední doby bych zmínil čtyři kauzy, na jejichž podkladě byla v tomto směru obohacena naše judikatura, byť se může zdát, že nejde o nic převratného, ale u každé z nich se kybernetický charakter projevil jinak. Tak např. trestného činu podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) TZ se dopustil pachatel jako programátor – analytik, který neoprávněně užil počítačové programy a data, ke kterým měl přístup, a bez vědomí a souhlasu svého zaměstnavatele zkopíroval na vlastní nosič informací data uložená v informačním systému užívaném tímto zaměstnavatelem, zejména číselník zboží, číselník obchodních partnerů a obchodní nabídku na dodání zboží, a to v úmyslu získat prospěch pro obchodní společnost, jejímž byl pachatel jediným jednatelem a později i jediným společníkem. Nejvyšší soud zde zaujal mimo jiné právní názor, že „neoprávněným užitím dat“ ve smyslu § 230 odst. 2 písm. a) TZ je i jejich nedovolené zkopírování na jiný nosič informací za účelem pozdějšího využití pro potřeby pachatele nebo jiné osoby.
V jiné trestní věci spáchala trestný čin podle § 230 odst. 2 písm. c) TZ pachatelka tím, že zneužila datovou schránku přidělenou k užívání obchodní společnosti, k níž na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí poradenství získala přístup od jednatelky uvedené společnosti, přičemž tuto datovou schránku neoprávněně užila k elektronické komunikaci se svojí datovou schránkou. Z datové schránky patřící zmíněné obchodní společnosti zaslala do své datové schránky dokumenty o uznání dluhu za vyfakturované práce, které jednatelka této společnosti odmítla uhradit pachatelce jako nedůvodné, jelikož nebyly vyžádány ani provedeny, a dále pachatelka odeslala z datové schránky patřící téže obchodní společnosti do své datové schránky další dokumenty, a to opětovně uznání dluhu a ukončení smlouvy, přičemž všechny zmíněné dokumenty sama vytvořila, vložila do počítačového systému a podepsala je jménem jednatelky obchodní společnosti.
O jiný než „kybernetický“ trestný čin (podle § 230 až § 232 TZ) šlo v případě, kdy pachatel spáchal trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 TZ tím, že – veden záměrem umožnit sledování televizního vysílání dalším jemu neznámým osobám bez úhrady televizních poplatků – opakovaně jako hlavní správce a administrátor provozoval prostřednictvím internetové sítě pět různých webových stránek, na nichž bez souhlasu oprávněných subjektů uveřejňoval program nejméně pěti televizních stanic (převážně se sportovními programy), což činil tak, že na své webové stránky umístil a ponechal zde odkazy umožňující přístup počítačovou sítí internet na jiné webové stránky s vysíláním těchto televizních stanic, a to v místě a čase podle vlastní volby zájemců, přičemž věděl, že odkazované webové stránky obsahují nelegální vysílání sportovních pořadů, k nimž drží licenční práva jiné subjekty. Pachatel takto jednal vědomě bez souhlasu vlastníka či držitele licence vysílacích práv a ke škodě společností, kterým náležela vysílací práva. Činil tak po delší dobu v rozporu s právem užít dílo. Tím porušil příslušná ustanovení autorského zákona, protože neoprávněně sděloval veřejnosti dílo přenosem televizního vysílání.
Závěrem bych zmínil zajímavý případ nelegálního nabízení a prodeje léčivých přípravků určených k léčbě erektilní disfunkce, neoprávněně označených ochrannými známkami Viagra a Cialis, přičemž k tomu docházelo prostřednictvím internetu. Trestná činnost byla posouzena jako souběh trestných činů porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 TZ a neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 TZ 

Jaký druh kriminality spojený s počítači se podle Vás dnes nejvíce stává předmětem trestního stíhání?

Na to je poměrně obtížné odpovědět, protože se nevede žádná statistika toho, kolik trestních věcí souvisí se zneužitím počítačů či jiných výdobytků výpočetní a komunikační techniky, počítačových sítí apod. Rovněž ze zmíněného, relativně nízkého počtu případů této kriminality, které se dostanou k senátům trestního kolegia Nejvyššího soudu, nelze usuzovat, co je nejčastěji předmětem trestního stíhání. Navíc, jen podle počtu stíhaných trestných činů podle § 230 až § 232 TZ a osob odsouzených za tyto trestné činy nelze usuzovat na celkové množství kriminality spojené s počítači, protože – jak již bylo zmíněno – vyskytuje se zde celá řada trestných činů kvalifikovaných podle jiných ustanovení TZ. Já bych na základě své praxe a toho, s čím se v dovolacích kauzách setkáváme, odhadoval, že jsou asi nejpočetněji zastoupeny trestné činy spočívající v různých zásazích do práv duševního vlastnictví prostřednictvím internetu (např. zpřístupňováním některých atraktivních filmových a hudebních děl, počítačových programů, prodejem různých padělků zboží neoprávněně označeného cizími ochrannými známkami apod.), v zásazích do počítačových systémů různých subjektů s cílem poukázat na jejich slabá místa, ale též se záměrem vydíráním dosáhnout nějakého obohacení, v navazování nežádoucích kontaktů s dětmi, v šíření pornografie, v podvodných jednáních zneužívajících anonymitu pachatelů a virtuální realitu, v šíření dezinformací a nenávistných projevů atd.

V tisku se píše asi nejvíce o útocích v podobě tzv. ransomware, tj. zašifrování počítače oběti a následné vyírání. Možná proto, že postihuje často citlivé instituce, např. nemocnice. Již jste se s tím někdy setkal ve své praxi – nemyslím jako oběť útoku, ale jako soudce?

Ve své praxi jsem se já zatím s takovým případem nesetkal, a to naštěstí ani jako oběť, ani v roli soudce, ale vím o některých z nich jen z veřejně dostupných informačních zdrojů. Nicméně považuji to za závažnou trestnou činnost, která může mít mnohdy velmi vážné a nedozírné důsledky, proto je zde – ostatně jako u každé trestné činnosti – velmi důležitá prevence.

Tvrdí se, že míra latence (neodhalených a neoznámených trestných činů) je u kybernetické trestné činnosti velmi vysoká. Dále že zejména velké firmy z reputačních důvodů ani trestné činy neoznamují. Znamená to tedy, že předmětem trestního stíhání je pouze špička ledovce, jehož největší část se nachází pod hladinou pozornosti orgánů činných v trestním řízení?

Je to možné, ovšem míra latence se u každého typu kriminality odhaduje jen velmi špatně a nepřesně, což souvisí mimo jiné i s povahou té které kriminality a s možnostmi jejího odhalení a spolehlivého prokázání. U kybernetické kriminality je možnost jejího účinnějšího postihu limitována několika faktory, z nichž bych zmínil alespoň dva. Jednak je to obrovské rozšíření výpočetní, komunikační a další techniky amoderních technologií, počítačových sítí a jiných vymožeností, které zasahují do života téměř každého člověka. To samozřejmě přináší celou řadu benefitů, ale na druhé straně je tím dán nesmírně široký prostor ke zneužití výsledků tohoto technického a technologického pokroku k páchání velmi různorodé trestné činnosti. S právě uvedeným souvisí i druhý faktor omezující úspěšnost odhalování a postihu kybernetické kriminality, a tím je existence a rozšiřování toho, čemu říkáme virtuální realita, a značná anonymita pachatelů trestné činnosti. Proto bych byl opatrný i v hodnocení toho, zda jde jen o subjektivně vnímanou (malou či nedostatečnou) pozornost orgánů činných v trestním řízení, nebo (též) o jejich reálné a objektivně dané omezené možnosti včas zjistit spáchaný trestný čin, spolehlivě identifikovat jeho pachatele a prokázat mu spáchání tohoto trestného činu. A to už nemluvím o nedostatku odborníků zabývajících se kyberkriminalitou zejména u policie, ale též v justici, o limitovaných možnostech jejich technického vybavení, o nemožnosti využívat nelegální metody a postupy odhalování pachatelů, byť by šlo o reakci na stejně nelegální praktiky pachatelů atd.

Myslíte si, že brzy dojde k tomu, že budeme řešit trestné činy ve virtuálním světě? Pokud ano, jaké?

Asi budeme, protože – jak jsem zmínil v odpovědi na předchozí otázku – virtuální svět se stal součástí našich životů, neboť to není svět neexistující, ale jen nehmotný a poněkud neuchopitelný. Nicméně je poměrně obtížné odhadovat, jaké trestné činy zde budou typické, a netroufnu si to učinit ani já už jen s ohledem na rychlý technický a technologický vývoj. Obecně bych si dovolil tvrdit, že virtuální svět bude zneužíván – ostatně jako zčásti už nyní – minimálně ke dvěma typům kriminálních aktivit: jednak k šíření různých informací, dezinformací, nebezpečných ideologií atd. a všemožnému ovlivňování myšlení a konání lidí a jednak k navazování kontaktů s jinými subjekty za účelem vlastního prospěchu různého druhu – majetkového, ekonomického, sexuálního, politického atd. V tomto směru budou pachatelé zajisté zneužívat nedostatečnou obezřetnost většiny lidí, jejich jistou neznalost virtuálního světa a svou vlastní anonymitu. Ale další velkou neznámou co do páchání kyberkriminality do budoucna zřejmě budou i různé možnosti zneužití umělé inteligence, robotických systémů, tzv. virtuálních měn apod. Navíc zde nemusí jít jen o skutečné úmyslné zneužití, ale též o prosté nezvládnutí určitých kybernetických systémů a způsobení nějakých závažných následků i z nedbalosti. Složitou otázkou pak bude i míra odpovědnosti více osob podílejících se na vytváření a činnosti různých vyspělých technických systémů a technologických celků v případě, kdy dojde k jejich selhání a k následkům na životě, zdraví, majetku či jiných hodnotách.

Měly by být zavedeny nějaké nové skutkové podstaty do trestního zákoníku, např. šíření dezinformací? Nebo jiné?

Obecně nejsem příznivcem zavádění nějakých nových skutkových podstat, zejména ne v reakci na každou relativně novou kriminální aktivitu. Proto ani v této souvislosti nemám žádný konkrétní návrh. Pokud jde o šíření dezinformací, trestní postih je zčásti možný i podle některých stávajících skutkových podstat obsažených v TZ. Tak např. šíření určitých nepravdivých informací může naplnit celou řadu alternativ nekalé soutěže podle § 248 odst. 1 TZ, mohlo by jít též o pomluvu podle § 184 TZ, o podporu a propagaci terorismu podle § 312e TZ, o hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 TZ, o podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 TZ, o šíření poplašné zprávy podle § 357 TZ, o podněcování k trestnému činu podle § 364 TZ atd. Navíc jsem přesvědčen, že účinný boj proti šíření dezinformací by neměl být primárně založen na hrozbě a uplatnění trestního postihu, byť se nyní i v mnoha jiných směrech příliš spoléhá na trestní represi jako na jakýsi všelék proti různým negativním jevům. Asi by bylo třeba v této souvislosti více investovat do tzv. informační gramotnosti obyvatel, aby se uměli lépe orientovat v obrovském množství informací i dezinformací, které mají k dispozici, aby je uměli racionálně zpracovat, ověřovat zdroje informací atd.

Co je nejlepší na elektronických důkazech? A co nejhorší?

Využívání elektronických důkazů, přesněji řečeno pramenů (nositelů) elektronických důkazních prostředků, v trestním řízení je relativně novou záležitostí a zatím se s tím musíme vypořádat bez náležité právní úpravy či alespoň více rozvinuté judikatury. Proto je poněkud obtížné hodnotit jejich výhody a nevýhody. Ze subjektivního hlediska bych spatřoval přednosti zejména v tom, že elektronické důkazní prostředky mohou mít spolehlivou a jednoznačnou vypovídací hodnotu, lze je snadno opatřit, zachytit a uchovat, přičemž stávající technická a technologická úroveň umožňuje relativně bezproblémové provedení potřebného důkazu s jejich využitím. Na druhé straně práce s nimi vyžaduje vysokou odbornost, prameny elektronických důkazů mohou být velmi rychle a snadno zničeny, znepřístupněny nebo zkresleny, bez větších problémů mohou být podvržena falešná data, elektronické stopy atd. Takže já to vnímám tak, že s jistou nadsázkou lze konstatovat, že to, co je na nich nejlepší, tj. specifické vlastnosti těchto prostředků (nehmotná povaha, snadná manipulace, vypovídací schopnosti atd.), může být naopak tím nejhorším, protože vždy záleží na tom, zda je chceme využít, či naopak zneužít. Nelze pak ztrácet ze zřetele ani to, že opatřování elektronických pramenů důkazů a důkazních prostředků může výrazně zasahovat do některých našich práv a svobod, zejména do soukromí.

Co si myslíte o tom, že dnes orgány činné v trestním řízení, zejména policie a státní zástupci, takřka všechny případy, snad s výjimkou některé násilné trestné činnosti, ale možná ani tam už ne, prokazují pomocí elektronických důkazů. Jako by vymizela klasická detektivní činnost a vše se řeší plošným monitorováním občanů prostřednictvím provozních a lokalizačních údajů z mobilních zařízení, zaznamenáváním průjezdu vozidel, evidencí pasažérů letecké dopravy, kamerovými systémy na ulicích atd. Je to správně?

Klasická detektivní činnost asi úplně nevymizela, ale zajisté se s technickým a technologickým pokrokem změnila, mnohdy i zásadně, nejsem však detektivem a nemám v tomto směru zkušenosti. Obecně se ovšem domnívám, že jsou-li moderní technické prostředky stále častěji zneužívány k páchání různé trestné činnosti, a to nejen v podobě kybernetické kriminality, je celkem logická snaha využít je co nejvíce i v prevenci kriminality a v jejím účinnějším postihu. Je sice pravdou, že z různých zdrojů lze shromažďovat velké množství informací téměř o každém z nás, ale někdy je to daň za to, že se např. na základě kamerového záznamu a lokalizačních údajů z mobilního telefonu podaří zjistit a usvědčit jinak anonymního pachatele loupežného přepadení na ulici nebo v metru, neznámého pachatele, který odcizil či úmyslně poškodil zaparkované motorové vozidlo nebo násilím vnikl do rodinného domu a zavraždil jeho obyvatele.

Jako závažný problém dnes vnímáme to, že v rámci domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor (ve firmách a jiných organizacích) si odnáší policie v lepším případě obsahy počítačů na bitových kopiích, mnohdy dokonce počítače samotné. Následně jsou z obsahu těchto počítačů dovozovány důsledky (nalézány údajné důkazy), které ignorují skutečnost, že každý elektronický dokument, který není opatřen autentizačními nástroji, jako jsou elektronický podpis, elektronická značka a časové razítko, je a priori nedůvěryhodný, protože může být kýmkoli – úmyslně, z nedbalosti, dokonce bez jakéhokoli uvědomění si toho – modifikován. Dokonce podvržená či úmyslně změněná tzv. metadata vypovídající o okolnostech vzniku dokumentů včetně autora. Následně potom policie a státní zástupci těmto, mnohdy selektivně vybraným dokumentům (typicky na základě zadání „Najdete dokumenty, v nichž je slovo ČSOB“ (příklad!)), slepě věří, zejména protože podorují jejich, mnohdy jedinou vyšetřovací verzi. Co s tím?

Já se s tím vzhledem ke své funkci soudce přímo nesetkávám, byť se občas doslechnu nebo ze sdělovacích prostředků dozvím o podobných praktikách. Proto se k nim nechci nějak kategoricky vyjadřovat. U určitého typu kriminality, zejména hospodářské a majetkové, je zajisté nutno shromáždit velké množství elektronických i jiných dokumentů, zorientovat se v nich, provést jejich analýzu a vyselektovat důkazně významné informace a jejich prameny (nositele). To se často neobejde bez spolehlivého zajištění mnohem širšího listinného i elektronického materiálu, zejména když někdy hrozí jeho zničení, odstranění či znepřístupnění. Na druhé straně rozhodně nejsem příznivcem takového postupu, že se z podezřelých míst odveze co nejvíce různých dokumentů, počítačů a nosičů dat, aby se teprve na jejich podkladě potvrdilo či vyvrátilo nějaké mlhavé podezření z trestné činnosti, o které ještě ani není známo, kdo ji měl spáchat, jakým způsobem a v čem spočívá. Spolehlivý recept na to, co se dá dělat proti této nedobré praxi, sice nemám, ale rozhodně by byl namístě kvalifikovanější postup jak ze strany policejních orgánů, tak státních zástupců, dále méně okázalé a medializované „zásahy“ na různých místech i ve vztahu k některým osobám a určitá zdrženlivost při provádění úkonů trestního řízení.

Už jste se setkal s aplikací ustanovení § 7b trestního řádu? V jaké věci to bylo? A osvědčilo se, nebo to byl jen marný pokus?

Nesetkal jsem se s tím a nemám ani zprostředkované poznatky o tom, že by se užití ustanovení § 7b trestního řádu nějakým zajímavým způsobem osvědčilo nebo naopak neosvědčilo. Nevím ani o tom, že by bylo nějak zneužito a ochromilo činnost dotčeného subjektu.

Máte nějaké zkušenosti, resp. vyskytl se na vašem soudu nebo jinde podle vašich znalostí nějaký případ, kde figurovaly kryptoměny? Pokud ano, jakým způsobem?

Já osobně nemám žádné zkušenosti s kryptoměnami, ale zaznamenal jsem zatím jeden zajímavý případ, v němž se u našeho soudu řešila v dovolacím řízení trestní věc, kde byly spáchány mimo jiné i trestné činy nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 TZ a zpronevěry podle § 206 TZ v souvislosti se zprostředkováním prodeje drog za úplatu v kryptoměně a s obchodováním s kryptoměnou, konkrétně s bitcoinem. Případ zde posuzovaný je z hlediska kyberkriminality specifický tím, že pachatel provozoval internetový obchod, jehož prostřednictvím nabízel a zprostředkovával prodej různého zboží a služeb, kromě jiného i nelegální prodej návykových látek, přičemž platby v tomto internetovém obchodě probíhaly právě prostřednictvím měny bitcoin, v níž si pachatel nechával vyplácet i provizi za zprostředkování každého obchodu. Druhý skutek pak spočíval v již zmíněné zpronevěře, ke které došlo tím, že pachatel jako provozovatel a administrátor internetového obchodu si z bitcoinových adres zákazníků, k nimž měl přístup, neoprávněně přisvojil, na svou soukromou adresu převedl a pro svou potřebu užil bitcoiny v tehdejším ekvivalentu asi 16. mil Kč.

Vnímáte kryptoměny jako vážný problém související s kriminalitou, a pokud ano, zejména proč?

I s ohledem na odpověď na předchozí otázku bych zatím neměl mít důvod vnímat kryptoměny jako vážný problém související s kriminalitou, protože v praxi je postih trestných činů týkajících se kryptoměn nebo spáchaných jejich prostřednictvím zatím spíše ojedinělý. Ovšem – jak už bylo výše uvedeno – stále častěji se setkáváme a budeme setkávat s děním ve virtuálním světě a s různými typy kriminality páchanými sice v něm, ale s negativními dopady do reálného světa. Proto se domnívám, že kriminalita související s kryptoměnami může být vážným problémem, nicméně bude záležet na dalším vývoji kryptoměn, na tom, zda dojde k jejich mezinárodní regulaci a zda je to vůbec možné, jaké budou ekonomické a právní souvislosti jejich fungování a obchodování s nimi a zřejmě na dalších okolnostech, které nejsem schopen odhadnout. Jsou-li však kryptoměny vnímány jako virtuální alternativa skutečných peněz, je zřejmé, že značná část kriminality je zaměřena právě na získání peněz, takže se to může týkat i jejich virtuálních alternativ.

Jak si myslíte, že se dále bude rozvíjet teorie a praxe kybernetické kriminality a disciplín trestního práva hmotného a procesního?

Bohužel nejsem schopen kvalifikovaně odpovědět na tuto otázku, protože teorií kybernetické kriminality se nezabývám a s jejím praktickým trestním postihem nemám tak rozsáhlé zkušenosti, abych se mohl dostatečně vyjádřit. Nicméně z mých předchozích odpovědí zčásti vyplývá, jakým směrem se může ubírat praxe kybernetické kriminality a jejího postihu, a to i v návaznosti na trestní právo hmotné a procesní. Ostatně k některým posunům v trestněprávní úpravě už v poslední době došlo právě v reakci na určité typy a projevy kyberkriminality a na nutnost jejího účinnějšího postihu. Tak pokud jde o trestní právo hmotné, lze zmínit např. trestný čin neoprávněného opatení, padělání a pozměnění platebního prostředku po 
§ 234 odst. 1 TZ, který se nyní výslovně týká i takového platebního prostředku, který umožňuje převod virtuálních aktiv používaných namísto peněžních prostředků (jde tedy nepochybně i o kryptoměny). Podobně v oblasti procesního práva bych poukázal na zajišťovací opatření podle § 7b trestního řádu týkající se dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací a zaměřené na dočasné zajištění takových dat pro potřeby trestního řízení, ohledně něhož lze sice leccos namítat, ale sám nevím, jak jinak umožnit orgánům činným v trestním řízení účinný přístup k elektronickým datům důležitým pro trestní řízení a jak zabránit jejich zničení, pozměnění, úniku, znepřístupnění atd. Teorie a praxe kybernetické kriminality a disciplíny trestního práva hmotného a procesního se tedy podle mého názoru vzájemně ovlivňují a do jisté míry i společně rozvíjejí. To, jakým směrem v tom budou pokračovat, však nelze spolehlivě odhadnout, protože jejich vývoj bude záležet i na vývoji kyberkriminality, na způsobech jejího páchání, na vynalézavosti pachatelů a na schopnosti a rychlosti reakce těch, kteří tvoří normy trestního práva a kteří je v praxi používají v boji proti této kriminalitě.

Co byste rád v závěru sdělil čtenářům časopisu DSM?

Čtenářům tohoto časopisu (ale vlastně i sobě) bych především přál, abychom se s kybernetickou kriminalitou setkávali pokud možno jen teoreticky a v rámci odborných diskusí, nikoli v roli obětí, natož pachatelů. Vím ovšem, že to je jen zbožné přání, proto bych byl rád, kdyby tento časopis a jeho čtenáři jako odborná veřejnost přispívali k nezbytné osvětě v oblasti kybernetické kriminality, aby se jí dařilo co nejvíce předcházet a účinně ji postihovat

Děkujeme za rozhovor.

Za DSM se ptal Vladimír Smejkal.

Rozhovor naleznete zde:
https://dsm.tate.cz/cs/2022/dsm-4-2022/zdarma-4-2022/rozhovor-frantisek-pury